Básníci se shodují - červen je nejkrásnější měsíc v Čechách. A to i přesto, že pověstná Medardova kápě prý čtyřicet dní kape. Zato sady a zahrady hýří barevnou nádherou květů, husté koruny stromů a štavnatě zelené větve keřů lákají k procházkám a posezení na lavičce...
V červnu slavíme Mezinárodní den dětí, probíhá ve znamení posledního zvonění, maturit, konce školního roku a vysokoškolských promocí.
Mnoho párů si v červnu vybírá svůj den svatební... To vše nás vybízí, abychom vybrali nejkrásnější květy do kytice, která bude odpovídat slavnostní chvíli, při níž bude předána.
Maturita a promoce
„Finis coronat opus,“ říkávali staří latiníci a dodnes se toto rčení objevuje na oznámeních o ukončení studia. Však by také dlouhá léta náročné práce měla být korunována se vší parádou. Což znamená, že květiny při tom rozhodně nesmí chybět! Před květinami hrnkovými dáme tentokrát přednost květinám řezaným. Kytice se dává nejen absolventkám, ale i absolventům, kyticí můžeme poděkovat profesorům,
stejně jako rodičům. Je samozřejmé, že každá kytice bude vypadat jinak.
Pro mladé dívky - maturantky vybereme zřejmě různobarevné květy, které dohromady vytvoří romanticky něžnou, nebo naopak mírně rozvernou kytičku. Pro maturanta nebo čerstvého absolventa školy vysoké zvolíme střízlivě mužnou vazbu, ve které bude dominovat jediný květ, například exotická strelicie (Strelitzia), anturium (Anthurium) či nevadlec (Celosla). Zato jejich kolegyně se mohou doslova ztratit za kyticemi klasicky jednodruhovými (z růží, gerber, karafiátů apod.) stejně jako za efektními sestavami z různých druhů květin, sladěných do jednoho barevného tónu, anebo za kyticemi uvázanými z květů pestrých jako letní záhon.
Kytice zásadně předáváme bez ochranného papíru (netýká se samozřejmě ozdobných celofánů), a protože naším přáním je, abychom způsobili oslavenci jen a jen radost, vynasnažíme se, aby konce stonků nezpůsobily na oděvu obdarované osoby nežádoucí mokré mapy.
Tak jako se změnil názor na šaty pro nevěstu, změnilo se i pojetí svatebních kytic. Zdaleka už to nejsou jen bílé či pastelové barvy, které si pro tento nejkrásnější den svého života zvolí. Důležité ale je, aby všechno včetně ozdob do vlasů, kytičky v ženichově klopě, kytice maminek, družiček, dekorací na auta atd. tvořilo harmonický celek a podtrhlo tak charakter nevěsty.
V každém specializovaném květinářství si můžeme v klidu předem prohlédnout nabídkový katalog a na místě se poradit s vyškolenými floristy. Ovšem záleží jen a jedině na nás, zda se nakonec rozhodneme pro klasicky uspořádanou kytičku v biedermeierovském stylu ze žlutých gerber, růžiček či chryzantém, nebo pro exkluzivní vazbu z orchidejí připomínající vodopád, případně zda dáme přednost kytici, která působí, jako kdyby pocházela z domácí zahrádky nebo louky.
Přední místo na žebříčku oblíbenosti si stále uchovávají růže. A to nejen ty červené, které jsou synonymem pro „Miluji tě“, bílé jako znak čistoty a nevinnosti, ale i jasně korálové vyjadřující touhu či žluté a čajové, které znamenají radost. Ty, které si kupujeme v květinářských obchodech dnes, vznikly dlouholetým křížením prapůvodních růží čínské, galské a vonné.
Do kytic se často používají také růže mnohokvěté. V kyticích vždy udávají tón, ale i jediný jejich květ zůstává symbolem mládí, krásy, lásky.
Šestý měsíc v roce prý chutná po jahodách a voní po růžích. Přináší radostné očekávání blížících se prázdnin. Nebo vykročení do nového života.
Ať je tedy vždy měsícem štěstí!
Založení skalky na zahradě
Skalku musíme předem dobře promyslet a vybudovat - náhodná hromada kamení, země a rostlin nás příliš těšit nebude. Místo pro založení skalky má být volné, nezastíněné stromy.
Nejvhodnější jsou svahy, pokud možno obrácené k východu. Jižní svahy jsou
příliš suché a vyžadují specifický výběr rostlin. Také na severním svahu se dá vybudovat pěkná skalka. Zvolíme pro ni stínomilné a vysokohorské rostliny.
Aby naše skalka vypadala esteticky a přirozeně, používáme na její stavbu jen jeden druh kamene. Nejvhodnější je vždy ten, který se vyskytuje v přírodě kolem naší zahrady.
Ke stavbě skalky nepoužíváme čerstvě lámaný kámen. Pokud je to možné, hledáme kameny omšelé, přirozeně zvětralé a porostlé lišejníkem.
Nejvhodnější dobou pro zakládání skalky je podzim. Kameny se do jara dokonale „usadí“, zem slehne, jarní tání a deště nám ukáží, kde je potřeba přidat zábrany.
Rostlinami budeme osazovat skalku v březnu a dubnu. Skalničkáři nemusí zdolávat velehory, aby objevili rostlinu, která je pro jejich skalku nejvhodnější. Ostatně, kdybyste se jich zeptali, co je jednodušší, zda objevovat nové květiny kdesi na vrcholcích skal nebo udžovat své skalní království na zahradě, většina by se přiklonila k horolezectví.
Každá rostlinka potřebuje něco jiného - ta slunce, jiná chlad, jedna vápno, druhá vánek. Jedna se zimomřivě choulí u skalní stěny, jiná se houpe nad roklí, zavěšená na stonku jako opice na ocásku. Robustní netřesky se zarputile drží v rozsedlinách, drobné kapradinky tryskají ze sebemenších puklin. A tam, kam nevyšplhá ani koza, zlatě se smějí kamzičníky. Podle čeho asi dostaly jméno?
Naše země má jeden z největších klubů skalničkářů na světě. V Anglii, kde je zahrádkaření také velmi populární, stačí koryto s několika netřesky, polštářek plamének - a už jste skalničkář. Proti tomu jsou skalky našich pěstitelů opravdovými horami
Aby naše skalka vypadala esteticky a přirozeně, používáme na její stavbu jen jeden druh kamene. Nejvhodnější je vždy ten, který se vyskytuje v přírodě kolem naší zahrady.
Ke stavbě skalky nepoužíváme čerstvě lámaný kámen. Pokud je to možné, hledáme kameny omšelé, přirozeně zvětralé a porostlé lišejníkem.
Nejvhodnější dobou pro zakládání skalky je podzim. Kameny se do jara dokonale „usadí“, zem slehne, jarní tání a deště nám ukáží, kde je potřeba přidat zábrany.
Rostlinami budeme osazovat skalku v březnu a dubnu. Skalničkáři nemusí zdolávat velehory, aby objevili rostlinu, která je pro jejich skalku nejvhodnější. Ostatně, kdybyste se jich zeptali, co je jednodušší, zda objevovat nové květiny kdesi na vrcholcích skal nebo udžovat své skalní království na zahradě, většina by se přiklonila k horolezectví.
Každá rostlinka potřebuje něco jiného - ta slunce, jiná chlad, jedna vápno, druhá vánek. Jedna se zimomřivě choulí u skalní stěny, jiná se houpe nad roklí, zavěšená na stonku jako opice na ocásku. Robustní netřesky se zarputile drží v rozsedlinách, drobné kapradinky tryskají ze sebemenších puklin. A tam, kam nevyšplhá ani koza, zlatě se smějí kamzičníky. Podle čeho asi dostaly jméno?
Naše země má jeden z největších klubů skalničkářů na světě. V Anglii, kde je zahrádkaření také velmi populární, stačí koryto s několika netřesky, polštářek plamének - a už jste skalničkář. Proti tomu jsou skalky našich pěstitelů opravdovými horami
Letní péče o růže
Na záhony nastoupily královny květin. Po jaru plném cibulovin a kvetoucích stromů převzaly vládu růže. Pokvetou nám v bytě za oknem, ve skleníku, přátelé malých rostlin si vyberou odrůdy skalkové, jiní zase plazivé, pnoucí velkokvěté, drobnokvěté, mnohokvěté...
Letní péči o růže představuje především zálivka. Ne ovšem ta zběžná, každodenní, která zvlhčí jen povrch půdy. Růže mají nejvíce kořínků, přijímajících vláhu, v hloubce asi 50 cm. Aby se k nim voda dostala, musíme ji vylévat ke kořenům, v dávce 30 až 50 litrů na metr čtvereční. Přepočteno na zalévací konve to znamená ke každému keři vykropit pomalu postupně alespoň jednu desetilitrovou konev odražené vody. Taková zásoba vláhy pak rostlině vydrží nejméně týden. Druhou možností je takzvaná suchá zálivka. Říkáme tak důkladnému a co nejčastějšímu kypření povrchu záhonů, při němž zároveň odstraňujeme plevele. Do kypré půdy se jednak snáze vsakuje voda, jednak se snižuje její odpařování. Plevele do růžových záhonů nepatří vůbec.
Aby byly růže pěkné po celou vegetační dobu, provádíme na nich takzvaný letní řez. Především odstraňujeme odkvetlé květy hned, jakmile přestanou být pěkné, ještě před opadáním korunních plátků. Velkokvětou růži odřízneme s částí stonku s neúplnými listy a pokud možno i prvním úplným, pětičetným lis-tem. Řez vedeme asi 5-8 mm nad dalším zdravým očkem. To by mělo směřovat ven z keře, aby si rostlina udržovala pěkný tvar. Mnohokvětým a pnoucím růžím odstřihneme celé květenství nad prvním listem.
I růže mají své nepřátele, mezi které patří:
PADLÍ RŮŽOVÉ je nejčastější chorobou růží. Na listech, zelených výhonech, kalichu i na květech je bílý nebo našedlý plstnatý povlak. Jakmile zjistíme jeho výskyt, musíme růže stříkat chemickými přípravky a postřik opakovat ještě dvakrát po pěti až sedmi dnech. V prodejnách zahrádkářských potřeb je široký výběr ochranných přípravků. Při jejich použití se přísně řídíme návodem, zejména co do ředění přípravku.
ČERNÁ SKVRNITOST růží se projevuje zejména na listech, vyskytnout se však může i na letorostech. Objevují se černé až nafialovělé skvrny, které se zvětšují, spojují, listy žloutnou a opadávají. Tuto chorobu podporuje zálivka na list místo ke kořenům. Ochranou je vedle postřiku chemickými přípravky důsledné sbírání veškerého opadaného listí i odstřižených částí rostlin a jejich spálení.
PLÍSEŇ ŠEDÁ se nejčastěji projevuje na poupatech, která se nerozvinou, zasychají a odumírají. Vyskytuje se hlavně v obdobích s velkými výkyvy teplot a vysokou vzdušnou vlhkostí, například na podzim.
MŠICE poznáme snadno, konce letorostů a poupata jimi bývají přímo obalena. Výhony vadnou, poupata se listů podél hlavního žebra, tím se okraje listů svinují do trubiček a larvě pak poskytují obydlí i potravu. Takové listy musíme z keře odstranit a spálit. Nejlepší je chránit keře preventivním postřikem v polovině května a opakovat jej ještě dvakrát, vždy po deseti dnech.
Při všech chemických ošetřeních pamatujeme i na vlastní bezpečnost. Znamená to vhodně se obléci, chránit oči, nejíst, nepít a nekouřit během práce, po skončení se důkladně umýt.
Varování nakonec - buďme velmi opatrní, pokud používáme poblíž růžového záhonu systémový herbicid Roundup. Růže jsou na tento přípravek mimořádně citlivé a i nepatrné množství, zanesené na ně třeba závanem větru, je těžce poškozuje.
Letní péči o růže představuje především zálivka. Ne ovšem ta zběžná, každodenní, která zvlhčí jen povrch půdy. Růže mají nejvíce kořínků, přijímajících vláhu, v hloubce asi 50 cm. Aby se k nim voda dostala, musíme ji vylévat ke kořenům, v dávce 30 až 50 litrů na metr čtvereční. Přepočteno na zalévací konve to znamená ke každému keři vykropit pomalu postupně alespoň jednu desetilitrovou konev odražené vody. Taková zásoba vláhy pak rostlině vydrží nejméně týden. Druhou možností je takzvaná suchá zálivka. Říkáme tak důkladnému a co nejčastějšímu kypření povrchu záhonů, při němž zároveň odstraňujeme plevele. Do kypré půdy se jednak snáze vsakuje voda, jednak se snižuje její odpařování. Plevele do růžových záhonů nepatří vůbec.
Aby byly růže pěkné po celou vegetační dobu, provádíme na nich takzvaný letní řez. Především odstraňujeme odkvetlé květy hned, jakmile přestanou být pěkné, ještě před opadáním korunních plátků. Velkokvětou růži odřízneme s částí stonku s neúplnými listy a pokud možno i prvním úplným, pětičetným lis-tem. Řez vedeme asi 5-8 mm nad dalším zdravým očkem. To by mělo směřovat ven z keře, aby si rostlina udržovala pěkný tvar. Mnohokvětým a pnoucím růžím odstřihneme celé květenství nad prvním listem.
I růže mají své nepřátele, mezi které patří:
PADLÍ RŮŽOVÉ je nejčastější chorobou růží. Na listech, zelených výhonech, kalichu i na květech je bílý nebo našedlý plstnatý povlak. Jakmile zjistíme jeho výskyt, musíme růže stříkat chemickými přípravky a postřik opakovat ještě dvakrát po pěti až sedmi dnech. V prodejnách zahrádkářských potřeb je široký výběr ochranných přípravků. Při jejich použití se přísně řídíme návodem, zejména co do ředění přípravku.
ČERNÁ SKVRNITOST růží se projevuje zejména na listech, vyskytnout se však může i na letorostech. Objevují se černé až nafialovělé skvrny, které se zvětšují, spojují, listy žloutnou a opadávají. Tuto chorobu podporuje zálivka na list místo ke kořenům. Ochranou je vedle postřiku chemickými přípravky důsledné sbírání veškerého opadaného listí i odstřižených částí rostlin a jejich spálení.
PLÍSEŇ ŠEDÁ se nejčastěji projevuje na poupatech, která se nerozvinou, zasychají a odumírají. Vyskytuje se hlavně v obdobích s velkými výkyvy teplot a vysokou vzdušnou vlhkostí, například na podzim.
MŠICE poznáme snadno, konce letorostů a poupata jimi bývají přímo obalena. Výhony vadnou, poupata se listů podél hlavního žebra, tím se okraje listů svinují do trubiček a larvě pak poskytují obydlí i potravu. Takové listy musíme z keře odstranit a spálit. Nejlepší je chránit keře preventivním postřikem v polovině května a opakovat jej ještě dvakrát, vždy po deseti dnech.
Při všech chemických ošetřeních pamatujeme i na vlastní bezpečnost. Znamená to vhodně se obléci, chránit oči, nejíst, nepít a nekouřit během práce, po skončení se důkladně umýt.
Varování nakonec - buďme velmi opatrní, pokud používáme poblíž růžového záhonu systémový herbicid Roundup. Růže jsou na tento přípravek mimořádně citlivé a i nepatrné množství, zanesené na ně třeba závanem větru, je těžce poškozuje.
Jak připravit vánoční tabuli
V českých rodinách obvykle začínají Vánoce opulentní hostinou, plnou kulinářských požitků. Tento rituál však není jen otázkou lákavých pokrmů. Bohatě prostřená tabule má mít především působivou a vkusnou úpravu, která
stolovníkům nabídne také pastvu pro oči. Tajemství krásně prostřeného stolu
spočívá především v harmonickém barevném ladění. Dobře zvolené odstíny a je
jich kombinace i jemné dekorativní detaily propůjčí stolu ušlechtilý vzhled i kouzelnou atmosféru, která dýchá vánoční poezií.
Dominantu stolu tvoří třípatrová mísa na ovoce. Chceme-li aby dýchala zimní náladou, mžeme omyté a ještě vlhké ovoce posypat krystalovým cukrem nebo moučkovým cukrem, který pak bude působit jako jinovatka.
Chceme-li, aby místo u stolu či jiné překvapení zůstalo chvilku tajemstvím, vepíšeme je do malých ozdobných cedulek z dekoračního papíru, svážeme do ruličky a vložíme do připravených pohárů či prostřených talířů.
Dekorační kroužek s klíčky na ubrousky symbolicky odemkne vaše místo u stolu. Máme-li v zásobě pár starých klíčů, můžeme je (patřičně naleštěné) navléknout na ozdobnou šňůrku a použít stejně.
Hosty uvítáme originálními jmenovkami. Stačí včas vylisovat několik pěkně zbarvených listů, přetřít je opatrně zlatou barvou a černým fixem vepsat jména svých blízkých.
Příbory mohou „rozkvést" ve vlastnoručně připraveném věnečku ze sušených květin, nebo je navlékneme do hotových ozdobných kroužků na svíčky.
Než se pustíme do výzdoby a prostírání, rozhodneme se v jakém tónu bude slavnostní tabule provedena. Už několik let jsou v oblibě průhledné a poloprůhledné materiály, různé voály či organtýn na ubrusech i prostírání. Další možností jsou hrubší lněné látky v režné a smetanové barvě. Mohou je zdobit lemy tón v tónu, nebo naopak v kontrastním odstínu.
Bilé perličkové svíce nebo exotický květ propůjčí stolu nádech romantiky. Můžeme si je pořídit i pod stromeček - pěkně nám posvítí na dárky
Slavnostní servis např. s modrozlatým dekorem by měl barevně korespondovat se základními barvami celé tabule - modrou, bílou a zlatou.
Světlo svíček přináší kouzlo pravé vánoční atmosféry. Pozornost na stole i v celém bytě upoutají velké tvary kouli či válců, které nám pěkné prosvítí celé svátky. Stejně dekorativní jsou i menší typy svící, například ve tvaru dýně.
Na vánoční tabuli můžeme připravit například půvabné stromečky v květináči. Kouli z aranžovací hmoty polepíme směsí šištiček a sušených květů, napíchneme na několik dřevěných tyček a vložíme do květináče, který vyplníme sádrou. Její povrch po zaschnutí pokryjeme mechem a nakonec vše přestříkneme zlatou barvou ve spreji.
Jarní příprava venkovního bydlení
S nástupem jara je nejvyšší čas probudit k životu také venkovní bydlení. Stačí k tomu málo.
- Důkladně zameťte všechna vydlážděná místa hrubým koštětem a omyjte je horkou vodou s přídavkem saponátu. Zažranou špínu, nebo dokonce plíseň vám pomůže zlikvidovat Savo či podobný přípravek. Nechte ho pracovat tak půlhodinku a pak místo opláchněte vodou.
- Venkovní dřevěné povrchy osvěžíte tak, že je omyjete slabým roztokem jedlé sody a teplé vody.
- S vyčištěním zahradního grilu si poradí jedlá soda: nasypte ji na vlhký kartáč s tvrdšími štětinami, všechno jím důkladně vydrbejte a pak opláchněte vodou. Na hodně připečené zbytky platí drátěný kartáč a pasta, kterou si vyrobíte ze 3 dílů jedlé sody a 1 dílu teplé vody. Opět opláchněte.
- Plátěné slunečníky, lehátka a podobné venkovní textilie nejdřív vykartáčujte hrubým kartáčem, potom je omyjte mýdlovou vodou a opláchněte. Zůstanou-li na látce přesto nějaké skvrny, posypte je zázračnou sodou, nechte pár minut působit a spláchněte studenou vodou.
- Kování zahradního nábytku ošetřete kapkou rostlinného oleje nebo vazelínou.
- Nábytek z kovových trubek otřete vlhkým hadříkem namočeným v slabě mýdlové vodě a pak ho trochou leštidla vypulírujte. Ochrání ho to i před rzí.
- Bambusový, ratanový a rákosový nábytek omyjte teplou osolenou vodou, ale dejte pozor, aby ji nenasákl. Můžete ho potom ještě přetřít čirým venkovním lakem nebo fermeží. Předtím ho ale nechte důkladně vyschnout.
- Nábytek ze dřeva omyjte mýdlovou vodou. Pokud ztratil lesk, osvěžte ho balzámem na dřevo, který necháte chvíli působit a pak vyleštíte. Taky můžete dřevo lehce přejet jemným smirkovým papírem a naolejovat.
Nenáročné zahradní trvalky
Lidé, kteří mají ,zelené ruce', by přiměli ke květu
snad i umělou kapradinu. Ostatní se snaží, aby to
u nich na zahradě vypadalo k světu,
a po tuhé zimě či parném létě jen smířeně sčítají
ztráty. Jedněm i druhým usnadní život dobře
vybrané rostliny: krásné, a přitom odolné,
vytrvalé a nenáročné. Zkrátka takové, které si
poradí samy.
Výběr květin by se vždycky měl přizpůsobit
prostředí, v němž budou růst.
Slunná zahrada s propustnou půdou je ideálem středomořských květin, stinná tišina pod korunami stromů poskytne domov druhům, které pocházejí z lesů a hájů, a kamenitá stráň se zase může proměnit v nekonečnou skalku.
Jenže co s obyčejnou zahradou, jakých je všude kolem dvanáct do tuctu? I pro takovou se najdou vděčné rostliny, které si nevybírají, přežijí mráz i sucho a pořád vypadají hezky.
Lenovník (Phormium) připomíná hnízdo mečů zapíchaných do země. Podle odrůdy mohou být zelené, žluté, růžové či vínové i různobarevné pruhované. Roste na slunném i polostinném stanovišti s propustnou půdou. Je ale choulostivý na zimu, takže se v chladných oblastech pěstuje jako přenosná rostlina v nádobě.
Kontryhel (Alchemilla) - kromě něžně žlutavých kvítků má kontryhel pro své pěstitele ještě bonus - stříbrné řetízky kapek na listech. Není to rosa ani déšť, ale přebytečná voda vytlačená z listů. Nejčastěji pěstovaný druh, kontryhel měkký (Alchemilla mollis), se doporučuje jako stínomilná trvalka - snese však i slunce a je nenáročný na půdu.
Vrbina penízková (Lysimachia nummularia) u nás planě roste na vlhkých lukách a v křovinách u břehů řek i rybníků. Na slunném či polostinném stanovišti s vlhkou půdou tvoří husté koberce. V květnu až červenci se osype jasně žlutými kvítky - a kdyby vám to bylo málo, vyzkoušejte zlatolistou odrůdu Aurea.
Mahonie (Mahonia). Jen před málokterou chalupou chyběla nenáročná stálezelená mahonie. Mohla (a dosud může) růst na slunci, v polostínu i stínu, a ani půdu si nevybírá. Je jich několik druhů, najdou se plazivé i vzpřímeně rostoucí a některé z nich během let vyšplhají i do třímetrové výšky.
Skalník (Cotoneaster) se uplatní na skalce, v živém plotu, ve skupině keřů i jako solitéra. Každý z asi 50 druhů se na jaře pochlubí bílými květy a na podzim červenými plody. Může růst na slunci i v polostínu v každé zahradní půdě. Plody jsou jedlé, a tak se nemusíte bát, že si zvědavé děti ublíží.
Plamének (Clematis) - málokterá venkovská zahrada se obejde bez plaménku. Ale který z dvou stovek druhů a nespočtu kultivarů je ten pravý? K nejméně náročným příslušníkům tohoto početného rodu patří plamének horský (Clematis montana). Není vybíravý na stanoviště (i když v úplném stínu se mu dařit nebude) a může se pnout po plotě, altánu i staré, dávno neplodící jabloni či hrušni. I řez je snadný: stačí jen po odkvětu ostřihnout odumřelé nebo slabé výhony.
Zahradních třezalka (Hypericum). Rozložité vzpřímené keře jen málokdy přerostou výšku jednoho metru a daří se jim v propustných, třeba i neúrodných kamenitých půdách na slunci i v polostínu. Nepřehlédnutelné zlatavé talíře květů se objevují od června do září, a pokud se keř příliš rozroste, můžete jej na jaře směle zkrátit. Nutné to však není.
Pryšec mnohobarvý (Euphorbia polychroma) je jako nenápadný číšník v dobré kavárně. Svou tichou, nevtíravou práci odvádí na skalce, mezi trvalkami, ale třeba i u rybníčku nebo v popředí různých jehličnanů - a sluší mu to od jara až do podzimu. Dorůstá výšky 30 až 50 centimetrů a během let vytváří elegantní kulaté trsy.
Křešina čili montbrécie (Crocosmia) připomíná jakoby zmenšený mečík, ať už vzhledem, nebo nároky a způsobem pěstování. Pokud její hlízy na jaře zasadíte do propustné půdy na slunném či polostinném stanovišti, odmění vás květy, které se objeví v červenci a vydrží až do prvního mrazu. Pak nezbývá než hlízy zase vyjmout ze země a uložit k přezimování do sklepa nebo do garáže. Škála barev květů montbrécie se pohybuje od citronově žluté po sytě červenou.
Břečťan popínavý (Hedera helix) - zasadit a zapomenout - to je stručný návod pro pěstitele břečťanu popínavého (Hedera helix). Zapomenout ale neznamená přehlédnout: moderní odrůdy téhle vděčné popínavky totiž snad ani minout pohledem nelze. V širokém sortimentu se najdou břečťany se zlatou kresbou na listech (Goldheart), právě tak jako zelenobílé nebo vzorované růžově či vínově. Při výsadbě ovšem nezapomeňte na pravidlo: čím méně zelené barvy na listech, tím víc slunce rostlina potřebuje.
Slunná zahrada s propustnou půdou je ideálem středomořských květin, stinná tišina pod korunami stromů poskytne domov druhům, které pocházejí z lesů a hájů, a kamenitá stráň se zase může proměnit v nekonečnou skalku.
Jenže co s obyčejnou zahradou, jakých je všude kolem dvanáct do tuctu? I pro takovou se najdou vděčné rostliny, které si nevybírají, přežijí mráz i sucho a pořád vypadají hezky.
Lenovník (Phormium) připomíná hnízdo mečů zapíchaných do země. Podle odrůdy mohou být zelené, žluté, růžové či vínové i různobarevné pruhované. Roste na slunném i polostinném stanovišti s propustnou půdou. Je ale choulostivý na zimu, takže se v chladných oblastech pěstuje jako přenosná rostlina v nádobě.
Kontryhel (Alchemilla) - kromě něžně žlutavých kvítků má kontryhel pro své pěstitele ještě bonus - stříbrné řetízky kapek na listech. Není to rosa ani déšť, ale přebytečná voda vytlačená z listů. Nejčastěji pěstovaný druh, kontryhel měkký (Alchemilla mollis), se doporučuje jako stínomilná trvalka - snese však i slunce a je nenáročný na půdu.
Vrbina penízková (Lysimachia nummularia) u nás planě roste na vlhkých lukách a v křovinách u břehů řek i rybníků. Na slunném či polostinném stanovišti s vlhkou půdou tvoří husté koberce. V květnu až červenci se osype jasně žlutými kvítky - a kdyby vám to bylo málo, vyzkoušejte zlatolistou odrůdu Aurea.
Mahonie (Mahonia). Jen před málokterou chalupou chyběla nenáročná stálezelená mahonie. Mohla (a dosud může) růst na slunci, v polostínu i stínu, a ani půdu si nevybírá. Je jich několik druhů, najdou se plazivé i vzpřímeně rostoucí a některé z nich během let vyšplhají i do třímetrové výšky.
Skalník (Cotoneaster) se uplatní na skalce, v živém plotu, ve skupině keřů i jako solitéra. Každý z asi 50 druhů se na jaře pochlubí bílými květy a na podzim červenými plody. Může růst na slunci i v polostínu v každé zahradní půdě. Plody jsou jedlé, a tak se nemusíte bát, že si zvědavé děti ublíží.
Plamének (Clematis) - málokterá venkovská zahrada se obejde bez plaménku. Ale který z dvou stovek druhů a nespočtu kultivarů je ten pravý? K nejméně náročným příslušníkům tohoto početného rodu patří plamének horský (Clematis montana). Není vybíravý na stanoviště (i když v úplném stínu se mu dařit nebude) a může se pnout po plotě, altánu i staré, dávno neplodící jabloni či hrušni. I řez je snadný: stačí jen po odkvětu ostřihnout odumřelé nebo slabé výhony.
Zahradních třezalka (Hypericum). Rozložité vzpřímené keře jen málokdy přerostou výšku jednoho metru a daří se jim v propustných, třeba i neúrodných kamenitých půdách na slunci i v polostínu. Nepřehlédnutelné zlatavé talíře květů se objevují od června do září, a pokud se keř příliš rozroste, můžete jej na jaře směle zkrátit. Nutné to však není.
Pryšec mnohobarvý (Euphorbia polychroma) je jako nenápadný číšník v dobré kavárně. Svou tichou, nevtíravou práci odvádí na skalce, mezi trvalkami, ale třeba i u rybníčku nebo v popředí různých jehličnanů - a sluší mu to od jara až do podzimu. Dorůstá výšky 30 až 50 centimetrů a během let vytváří elegantní kulaté trsy.
Křešina čili montbrécie (Crocosmia) připomíná jakoby zmenšený mečík, ať už vzhledem, nebo nároky a způsobem pěstování. Pokud její hlízy na jaře zasadíte do propustné půdy na slunném či polostinném stanovišti, odmění vás květy, které se objeví v červenci a vydrží až do prvního mrazu. Pak nezbývá než hlízy zase vyjmout ze země a uložit k přezimování do sklepa nebo do garáže. Škála barev květů montbrécie se pohybuje od citronově žluté po sytě červenou.
Břečťan popínavý (Hedera helix) - zasadit a zapomenout - to je stručný návod pro pěstitele břečťanu popínavého (Hedera helix). Zapomenout ale neznamená přehlédnout: moderní odrůdy téhle vděčné popínavky totiž snad ani minout pohledem nelze. V širokém sortimentu se najdou břečťany se zlatou kresbou na listech (Goldheart), právě tak jako zelenobílé nebo vzorované růžově či vínově. Při výsadbě ovšem nezapomeňte na pravidlo: čím méně zelené barvy na listech, tím víc slunce rostlina potřebuje.
Půda - poklad zahrady
Základem úspěšného pěstování okrasných a užitkových rostlin je odborně ošetřovaná půda.
Každý majitel zahrady touží po malebné hojnosti květů a bohaté sklizni křehké zeleniny či šťavnatého ovoce. Ovšem pěstební úspěchy vycházejí jedině z dokonalého seznámení s kvalitou obdělávané půdy a následně z pozorné a včasné péče o tento nejcennější poklad na zahradě.
Některé druhy půd mají tak vyhraněný charakter (vápenité půdy, rašelinné půdy, písčité půdy), že se jen těžko proměňují na ideální kyprou zahradní půdu s neutrální reakcí. Tady pomůže jediné, pěstovat na této půdě ty druhy okrasných a užitkových rostlin, kterým tyto půdy plně vyhovují anebo které úspěšně prosperují na kterémkoliv druhu půdy. Ale i dlouhodobě obhospodařovaná zahradní půda občas potřebuje omlazující kúru.
Jaro je nejvhodnějším obdobím k ošetření a k zlepšení její kvality. Každému většímu zásahu by měl předcházet půdní rozbor v laboratořích, který objektivně stanoví mechanické a chemické složení půdy a její půdní reakci (pH).
Půda na zahradě není mrtvým světem, ale v horních vrstvách živým společenstvím s vlastními pevnými zákony. Je životním prostředím pro neuvěřitelně velký počet malých živočichů. Výsledkem vzájemného, miliony let vyladěného spolupůsobení je živá vrstva úrodné půdy. Necitlivé škodlivé zásahy tyto citlivé mikroorganismy likvidují. Je to především příliš silné stlačení půdního povrchu, kdy je v půdě obsah vody a vzduchu snížený na minimum, např. ušlapané půdy, půdy uježděné těžkými nákladními auty a stavebními stroji. Také příliš hluboké přerývání ničí životní prostředí pro mikroorganismy a narušuje jejich vazby a propojení. Svrchní vrstva se dostává do hloubky, kde půdní život odumírá.
Naštěstí tyto nepatrné půdní organismy citlivě reagují na vytvoření optimálního prostředí pro jejich existenci, takže v průběhu několika let můžete proměnit téměř každý kousek své zahrady v úrodnou, kyprou zahradní půdu plnou života. Samozřejmě že živou půdou musí prostupovat vzduch a voda.
Zahradní půda se skládá z neživých (minerálních - anorganických) a živých (organických) součástí. Minerální součástky se velmi liší ve velikosti, tvaru a v rozptýlení. Určují druh půdy. Největší minerální částečky mají pískovité půdy, nejmenší jíly. Extrémní půdy (jílovité a písčité) vyžadují každoroční promyšlenou péči, protože jen minerální látky v přijatelné formě jsou zdrojem živin pro rostliny.
K organickým půdním součástkám patří půdní organismy, kořeny, odumřelé a částečně rozložené části rostlin a živočichů. Rostliny mohou přijímat živiny teprve tehdy, když byly upravené pomocí procesů látkové přeměny rozličnými půdními organismy. Zarýváním odumřelých organických částí a pěstováním bobovitých rostlin podporujete rozvoj cenných půdních mikroorganismů.
Vzduch v půdě je základním předpokladem, aby rostliny a půdní organismy mohly existovat. Jak vysoký je podíl vzduchu v půdě, závisí na druhu půdy a obsahu organických látek v půdě. Organické látky nakypřují a provzdušňují půdu. V těžkých neprovzdušněných půdách drobné půdní organismy a rostliny jen živoří. Proto je důležité půdu pravidelně kypřit a obohacovat organickými látkami (především odumřelými rostlinami).
Voda v půdě rozpouští organické a anorganické látky a transportuje je v podobě živného roztoku k půdním organismům a kořenům rostlin. Základem dobrého hospodaření na zahradě je promyšlený zálivkový systém, který pokrývá celou zahradu a citlivě reaguje na nároky rostlin v různých ročních obdobích.
Některé druhy půd mají tak vyhraněný charakter (vápenité půdy, rašelinné půdy, písčité půdy), že se jen těžko proměňují na ideální kyprou zahradní půdu s neutrální reakcí. Tady pomůže jediné, pěstovat na této půdě ty druhy okrasných a užitkových rostlin, kterým tyto půdy plně vyhovují anebo které úspěšně prosperují na kterémkoliv druhu půdy. Ale i dlouhodobě obhospodařovaná zahradní půda občas potřebuje omlazující kúru.
Jaro je nejvhodnějším obdobím k ošetření a k zlepšení její kvality. Každému většímu zásahu by měl předcházet půdní rozbor v laboratořích, který objektivně stanoví mechanické a chemické složení půdy a její půdní reakci (pH).
Půda na zahradě není mrtvým světem, ale v horních vrstvách živým společenstvím s vlastními pevnými zákony. Je životním prostředím pro neuvěřitelně velký počet malých živočichů. Výsledkem vzájemného, miliony let vyladěného spolupůsobení je živá vrstva úrodné půdy. Necitlivé škodlivé zásahy tyto citlivé mikroorganismy likvidují. Je to především příliš silné stlačení půdního povrchu, kdy je v půdě obsah vody a vzduchu snížený na minimum, např. ušlapané půdy, půdy uježděné těžkými nákladními auty a stavebními stroji. Také příliš hluboké přerývání ničí životní prostředí pro mikroorganismy a narušuje jejich vazby a propojení. Svrchní vrstva se dostává do hloubky, kde půdní život odumírá.
Naštěstí tyto nepatrné půdní organismy citlivě reagují na vytvoření optimálního prostředí pro jejich existenci, takže v průběhu několika let můžete proměnit téměř každý kousek své zahrady v úrodnou, kyprou zahradní půdu plnou života. Samozřejmě že živou půdou musí prostupovat vzduch a voda.
Zahradní půda se skládá z neživých (minerálních - anorganických) a živých (organických) součástí. Minerální součástky se velmi liší ve velikosti, tvaru a v rozptýlení. Určují druh půdy. Největší minerální částečky mají pískovité půdy, nejmenší jíly. Extrémní půdy (jílovité a písčité) vyžadují každoroční promyšlenou péči, protože jen minerální látky v přijatelné formě jsou zdrojem živin pro rostliny.
K organickým půdním součástkám patří půdní organismy, kořeny, odumřelé a částečně rozložené části rostlin a živočichů. Rostliny mohou přijímat živiny teprve tehdy, když byly upravené pomocí procesů látkové přeměny rozličnými půdními organismy. Zarýváním odumřelých organických částí a pěstováním bobovitých rostlin podporujete rozvoj cenných půdních mikroorganismů.
Vzduch v půdě je základním předpokladem, aby rostliny a půdní organismy mohly existovat. Jak vysoký je podíl vzduchu v půdě, závisí na druhu půdy a obsahu organických látek v půdě. Organické látky nakypřují a provzdušňují půdu. V těžkých neprovzdušněných půdách drobné půdní organismy a rostliny jen živoří. Proto je důležité půdu pravidelně kypřit a obohacovat organickými látkami (především odumřelými rostlinami).
Voda v půdě rozpouští organické a anorganické látky a transportuje je v podobě živného roztoku k půdním organismům a kořenům rostlin. Základem dobrého hospodaření na zahradě je promyšlený zálivkový systém, který pokrývá celou zahradu a citlivě reaguje na nároky rostlin v různých ročních obdobích.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)