Bordura změní prostor

Existuje celá řada možností, jak vytapetovat byt, a přitom napomoci tomu, aby proporce místnosti se bud' rozšířily směrem nahoru či dolů. K tomu docela dobře poslouží ozdobné pásy - bordury.

Asi většina lidí už zkusila pracovat i s tapetami, byť jen na malém kousku plochy. Současné trendy doporučují zakončit naše snažení ozdobnými pásy, které mohou jednak korespondovat s barvou tapet, nebo být výrazným akcentem dodávajícím bytu ten patřičný šmrnc. Prodávají se v různých šířkách, a tak je jen na nás, jaký tip si vybereme.

Téměř každá prodejna tapet má k dispozici katalogy výrobců, kde nalezneme nejen požadovaný odstín, ale k němu hned odpovídající ukončovací prvky. Velkou výhodou je shoda barevných odstínů a vzoru, takže ve výsledku působí místnost skutečně perfektním dojmem. Určitým problémem ale zůstává cena, která se počítá za běžný metr nebo za celé balení, a je v porovnání s cenou za roli tapet často příliš vysoká.

• Bordury musíme dobře přilepit. Dekorativní pásy připevňujeme na tapety nebo malbu. Podle pravítka si tužkou nakreslíme vodorovnou čáru. Ta může tvořit předěl mezi různě barevnými plochami nebo upravovat proporce místnosti. Potom změříme obvod místnosti a ustřihneme potřebnou délku bordury.
• Zadní stěnu pásu natřeme lepidlem včetně okrajů, v případě vliesové bordury lepidlo naneseme přímo na zeď, a pak pás podle vyznačené linie nalepíme. Plochu přitlačujeme kartáčem a přebytečné lepidlo ze stropů i stěn ihned pečlivě odstraníme měkkým popřípadě vlhkým hadříkem.

Tanec lián a listů

Laik, zvyklý ještě z dob svých předků vídat na venkově různé pletené koše a košinky, označuje většinou tento nábytek jako „proutěný“, neboť jediné, co zaznamená, jsou spletené „proutky“. A to je velký omyl, protože nábytek, který vám nyní představíme, nemá s proutím vůbec nic společného. Bývá zhotovený z ratanu, bambusu, banánovníku, vodního hyacintu. Pod krásnými kousky jsou podepsané ruce tvůrců až z daleké Jávy.

Vzhled určuje materiál. Základem pro výrobu ratanového nábytku je dužina liány, jejíž části se dále upravují. Z neloupaného ratanu se zhotovují křesílka, stolky, paravány, které díky své odolnosti proti povětrnostním podmínkám poslouží velmi dobře nejen v interiéru, ale také jako zahradní nábytek. Často bývá otázkou uživatelů, jak takový nábytek udržovat a jestli se skutečně dá použít ven, případně tam i ponechat přes noc. Odpověď je naprosto jednoduchá: Pokud nějaký nábytek na zahradu, tak právě neloupaný ratan, jehož povrch je chráněný kůrou. Za normálních okolností by mu deštík nevadil, ale naše kyselé deště jsou příliš agresivní, stejně jako nepřirozené výkyvy teplot. Proto by nábytek z přírodních materiálů neměl stát trvale ve vlhku (výrobci opatřují nohy naspodu kovovými „návlečky“, takže jsou alespoň částečně chráněné proti vzlínání vlhkosti). Úplně nejlepší je postavit nábytek na pevný podklad - dřevo nebo dlažbu, která je navíc zajištěna přístřeškem. Jakmile začne pršet, raději ho ukliďte pod střechu, do sucha, zajistíte mu tím mnohem delší životnost.

Loupaný ratan zbavený kůry se povrchově dále upravuje mořením a lakováním. Kombinace se dřevem (do módy se vrátily i tmavé odstíny) z něj činí prvek, který se stále více objevuje v našich interiérech. Poslední  novinku představuje tzv. černý ratan - materiál pocházející z jiného rodu tropické rostliny. Je mnohem tužší, na povrchu je patrná kůra. Nedá se tudíž příliš ohýbat, což se projevuje i v designovém ztvárnění, pro které jsou charakteristické spíše rovné jednoduché plochy.

Nábytek se vyrábí také z banánovníku. Určitě jste tuto rostlinu viděli alespoň na obrázku, a tak si nyní představte, že se části této rostliny srolují a stáčejí do různě silných provazů. Velmi záleží na tom, jaká firma banánovníky zpracovává, neboť každá smotává a následně upravuje tuto rostlinu jiným způsobem. Jediné, na co je třeba dát u nábytku z „banánu“ pozor, je už výše zmíněná odolnost vůči povětrnostním podmínkám. Vlákno není tak pevné, snáze jímá vlhkost, a tak by nebylo moudré nechávat krásné kousky venku na dešti.

Vodní hyacint je charakterem vláken podobný „banánu“ a stejně jako on se používá spíše pro vnitřní vybavení. Díky svému výraznému vzhledu vynikne spíše na menších kusech (ve větších plochách se už stává příliš dominantní a přehlušuje ostatní vybaveni). Stejně jako v předchozích případech, i vodním hyacintem se oplétají kovové nebo dřevěné konstrukce.

Něco docela jiného je nábytek z bambusu. Na rozdíl od ratanu jsou stonky bambusu duté, s kolénky, a velmi tvrdé. Při výrobě se nedají ohýbat a tvarovat, takže se tyče provrtávají a spojují, případně svazují. Podle tloušťky stonku je pak nábytek různě silný. U nás existují některé firmy, které bambusový nábytek dovážejí, ale ve středoevropských podmínkách nenalezne takové uplatnění jako ratan.

Sedací nábytek z přírodních materiálů můžete kombinovat i s dalšími doplňky, jakými jsou například lustry, lampy, stolky na květiny, květinové paravány, předsíňové odkládací stěny a zrcadla. Opatříte-li nábytek navíc čalouněním a polštáři v přírodním stylu, vytvoříte naprosto výjimečný interiér.

Kam se hodí? Na venkov i do městských bytů, do obývacího pokoje, jídelního koutu (vyrábějí se i jídelní stoly s dřevěnou nebo skleněnou deskou), na balkon, terasu, do zimní zahrady.
S ohledem na vyšší váhu Evropanů je základem kovová nebo dřevěná kostra, opletená přírodním vláknem. Především střídání teplot nebo trvalé umístění u ústředního topení takovému nábytku nesvědčí.. Prach dobře odstraníme vysavačem, a pokud je špína mastnější a na předmětu více ulpívá, vyčistíme plochy hadříkem namočeným ve čpavku. Nábytek můžeme ostříkat i vodou, ale nevystavujeme jej přímému slunci, spíše jej necháme vyschnout na vzduchu, ve stínu.

Pily na dřevo

Na zahrádce je nutné leccos pořezat, protože potřebujeme dřevo do krbu nebo jsme zlikvidovali starý strom. Samozřejmě, že nám může stačit ruční pila, ale při častějším používání je to práce namáhavá. Proto sáhneme po motorové. Jakou ale vybrat?

Nejsme dřevorubci, a tak sáhneme po pile z kategorie „hobby“. Výběr od různých firem je široký: s motory spalovacími nebo elektrickými, s výkonem až 2,5 kilowatty a váhou bez lišty a řetězu průměrně okolo 6,5 kg. Všechny pily poslouží v podstatě stejně, ovšem pro nás je důležitá délka lišty. Běžný rozměr pro naši pilu je 35 cm. S takovým nástrojem jsme schopni řezat dříví s průměrem do 60 cm, což pro naše potřeby víc než bohatě stačí. Můžeme sice žádat lištu delší, ale bylo by to zbytečné. Navíc by ji motor neutáhl a kromě toho bychom zbytečně sáhli hlouběji do kapsy.

Jak se rozhodnout, zda vzít pilu s motorem elektrickým nebo benzinovým? Jestliže budeme řezat dál než patnáct metrů od zdroje proudu, sáhneme po benzinu, i když tyto stroje jsou hlučnější. U elektřiny zase musíme dávat větší pozor, abychom neporušili kabel a nepřišli k úrazu. Ale zase nesmrdí.
Při koupi pily je vhodné si zároveň pořídit náhradní řetěz, abychom nemuseli práci kvůli ostření přerušovat. Řetězu i liště prodloužíme životnost a méně se nadřeme při správném napnutí řetězu, což je tehdy, můžeme-li s ním volně pohybovat a nedrhne. Napínáme ho při chladné řezací části. Lištu občas otáčíme, aby se rovnoměrně opotřebovávala.

Benzinová pila je náročnější. Více se musíme starat o pilu na pohon s benzinovým motorem. Po zakoupení raději nejdříve řežeme tenčí větve a necháme motor častěji odpočinout, aby se „zaběhl“. Mělo by stačit jedno vyprázdnění nádrže. Ale i později při řezání větších průměrů tvrdého dřeva raději lištu občas povytáhneme a motoru poskytneme oddych.
Motory bývají dvoutaktní, takže bychom měli dodržovat správný poměr oleje a benzinu, abychom dosáhli potřebného výkonu a zároveň stroj neničili. Směs důkladně promícháme. Nezapomeneme ani na doplňování oleje na mazání lišty a řetězu. Protože vždy dochází k jeho částečnému úniku, dáme přednost mazadlům typu bio, které se odbourávají a nepoškozují životní prostředí.

Právě na údržbu jsou pily náročnější, než ostatní zařízení používaná na zahrádce. Hlavně musíme ostřit řetěz, jinak se nadřeme a řetěz „odrovnáme“. Ostříme každý článek dvěma až třemi tahy při stejném tlaku na pilník. Používáme pilník o průměru doporučeném výrobcem. Lepší je neostřit řetěz na liště, aby ocelové piliny nemohly padat do její drážky.

Laminátová podlaha

Laminátové lamely nabízejí těm, pro které je finančně nedostupná kvalitní dřevěná podlahová krytina, vcelku přijatelnou alternativu, jak si doma vytvořit solidní podlahu. Škála vzorů a barev je široká a s velkou pravděpodobností uspokojí každého, kdo si hodlá laminát pořídit. Laminátové podlahy jsou dnes pravděpodobně v našich domácnostech nejrozšířenější podlahovou krytinou.

Je nutné si uvědomit, co to vlastně laminátová lamela je. Zjednodušeně řečeno jde o dřevotřískovou desku s nalaminovanou vrstvou s určitým dekorem. Tato vrchní vrstvička je natolik tenká, že vylučuje možnost jakékoliv opravy. Z toho plyne zásadní nevýhoda těchto podlah. Při nešťastném pádu těžšího předmětu se může vrchní vrstva vyštípnout a lamela je tak nevratně poničená. Žádné přebrušování není možné, probrousili byste ji na dřevotřísku. Pokud jste navíc lamely napevno přilepili k podkladu, máte díru v podlaze natrvalo, nebo alespoň do té doby, než ji celou vyměníte. Jediný způsob opravy je zakrýt inkriminované místo pěkným koberečkem.

Lepší vyhlídky máte, jsou-li lamely spojované na sucho pouze na zámky. Při troše šikovnosti, trpělivosti a štěstí se k poškozené lamele můžete propracovat a vyměnit ji. Existují sice sady pro opravy, ale původní celistvosti již lze jenom stěží dosáhnout. Na  tyto skutečnosti je při pořizování tohoto typu podlahové krytiny nutné pamatovat.
Chcete-li mít větší jistotu, že se vám podlaha brzy nepoškodí, vybírejte „tvrdší" lamely (vyšší zátěžové třídy ), riziko vyštípnutí je u nich nižší. Případně berte při každé manipulaci s těžšími předměty na vědomí, že máte „křehčí" podlahu.
 Smrk, teak, třešeň? Co nelze laminátovým podlahám upřít, je dostupnost. Umožňují zbudovat si interiér v „exotických dřevinách", jejichž ceny se ve skutečném provedení pohybují v několikanásobně vyšších relacích. Samozřejmě by bylo liché se domnívat, že od imitací můžeme očekávat stejné užitné vlastnosti jako od originálů, ale k navození atmosféry to určitě stačí.

Korková podlaha

Ačkoli se může někomu zdát korek nevýrazný, těší se u nás stále větší oblibě. Na „vině" jsou výborné užitné vlastnosti. Korek se snadno udr­žuje, je pružný, výborně tlumí hluk a „hřeje" do nohou. Má také dlouhou životnost a nevy­volává alergické reakce. Navíc kromě klasického a nepříliš vý­razného vzoru jsou dnes na trhu také barevné korkové čtverce, takže i tento materiál nabízí řa­du alternativ a variant finální podoby podlahy.

Korek se může octnout na va­ší podlaze ve dvou podobách: jako čtvercové nebo obdélníko­vé „dlaždice" nebo jako lamely. Korkové dlaždice se lepí na rov­ný podklad (stěrka, dřevoštěpka...) disperzními lepidly. Dlaž­dice se prodávají bez finální povrchové úpravy nebo s vinylovou fólií. Oba tyto typy je nut­né po pokládce přetřít lakem. Je to důležité proto, aby se utěs­nily spáry mezi jednotlivými dlaždicemi a do spojů nemohla pronikat vlhkost. Dlaždice s vinylovou fólií se oproti čistě kor­kovým nedají renovovat, ale mají všechny před­nosti, kterými se korek může pyšnit, a navíc se snadno a rych­le se pokládají. Tuhost korku zajišťuje jádro lamely z dřevotřís­kové desky. I lamely si můžete pořídit stejně jako dlaždice v přírodní podobě nebo v různých barevných odstínech.

Koberce

Plošné koberce dodávané v pásech mají na našem trhu podlahových krytin svoje stálé místo. Jde o cenově přijatelnou podlahu. Samozřejmě existují různé kvalitativní skupiny koberců, ale obecně můžeme říct, že pořízení plošného koberce je cenově srovnatelné i s nejlevnější laminátovou podlahou. Zmenšená obliba celoplošně pokládaných koberců je také zapříčiněna mediálním diktátem čistoty. O kobercích se tvrdí, že jsou úložištěm prachu, to znamená ideálním prostředím pro vegetování roztočů a na ně navazující vznik alergií. A protože o kobercích nemůžete nikdy tvrdit, že jsou úplně čisté, nemají to dnes u zákazníků lehké.

U solitérních koberců je tomu jinak. Jsou to výrazné doplňky interiéru, které dotvářejí jeho individualitu a jedinečnost. Ačkoli můžete mít velmi kvalitní dřevěnou podlahu, bez oné třešničky na dortu, kterou je v tomto případě solitérní koberec, to není tak úplně ono. Jejich kvalitativní škála je velmi široká. Na českém trhu je široký výběr od cenově dostupných a přitom velmi výrazných solitérů až po exkluzivní kousky, které si co do ceny i kvality nezadají s uměleckými díly.

Výběr kuchyňských dvířek

Materiálová skladba kuchyňských skříněk má dvě tváře. Korpusy jsou prakticky u všech výrobců z jednoho materiálu - dřevotřísky. Co se týče dvířek, zde je už nabídka velmi pestrá. Laminát, dřevo, sklo...

Nejlevněji vycházejí dvířka z laminátu, který bývá na hranách zpevněn plastem. Tento materiál je k dostání v mnoha barevných variantách, je velmi odolný a snadno se udržuje.

O stupínek výše na cenovém žebříčku stojí dvířka, jejichž jádro je z MDF desky a na povrch je nalisována fólie. Nabídka vzorů i barev je obdobná jako u laminátů. Oproti nim je možné MDF desky s fólií frézovat, tudíž lze vytvářet nejrůznější tvarové variace.

Další povrchovou úpravou, která může prozářit prostor kuchyně, je matný nebo lesklý lak. Opět skýtá nepřebernou a nevyčerpatelnou škálu barevných variací. Trochu nepraktické se může jevit snadné „ohmatání" lakovaných povrchů. Toto negativum kompenzuje jednoduché čištění.

Určitě není možné z výčtu možných typů povrchů kuchyňských dvířek vyloučit ani dýhu. Kromě běžně používaného buku, olše a třešně stále roste obliba exotických dřevin.

 V neposlední řadě nemohou být opomenuta dvířka se skleněnou výplní a kovem. Vyžadují častou, i když jednoduchou údržbu. Hodně vydrží a s časem neztrácejí nic ze svého „lesku", umí takříkajíc stárnout.

Zimní zahrada

Skleněný předpokoj, jak by šlo také zimní zahradu nazývat, umí hned několik věcí. Pře­devším díky němu můžete již na počátku jara a ještě v pozdním pod­zimu vysedávat téměř na zahradě a vychutnávat si přírodu, která vás obklopuje.

Zim­ní zahrada funguje také jako zdatný izolant. Místnost, která s ní sousedí, poma­leji vychládá, a když svítí sluníčko, získává z rychle vyhřátého skleníku velké množství tepla. Ale pozor, úspory na ztrátách ani tepelné zis­ky nejsou tak velké, aby zimní za­hradu takříkajíc zaplatily. A o zis­cích a úsporách lze navíc hovořit pouze v případě, že máte sezónní zimní zahradu. Celoročně obývaný vytápěný skleník s izolačním dvoj­sklem a hliníkovými nebo plasto­vými nosníky s přerušeným tepel­ným mostem vám nepřinese úspory téměř žádné. Teplo, které získáte na jaře a na podzim, hravě protopíte bě­hem zimy a navíc pořizovací cena tepelně izolované zimní zahrady je mnohem vyšší než té s jednodu­chým zasklením.

Na jaře a na podzim bývá tep­lota v zimní zahradě při plně odkrytých zasklených plochách většinou velice příjemná, ale pro­blémy nastávají v létě. Pokud bys­te ponechali v teplém slunném let­ním dni váš skleník zcela odkrytý, již v jedenáct hodin (samozřejmě dopoledne) byste se v něm ugri­lovali. Proto nejsou venkovní lát­kové, hliníkové nebo jiné žaluzie žádným přepychem, ale naprosto nezbytnou výbavou. Vnitřní clony dokáží teplotu v úplně prosklené místnosti regulovat jen minimál­ně. Velmi užitečné je také střešní okénko, kterým přebytečné teplo odvedete pryč jako komínem.

Pokud se rozhodnete pro pořízení zimní zahrady, vytvoříte si nový a zajímavý prostor, který se stane  oblíbeným místem pro váš odpočinek a relaxaci a vašemu domovu dodá na originalitě.

Grilování v kuchyni

Nemáte zahradu, balkon ani terasu a nechcete se grilování vzdát? Nemusíte. Jen si vyberte, jaký výrobek chcete používat, s některými se totiž můžete spolu s rodinou či přáteli usadit bez obav i v jídelně či obýváku.

K mání jsou malé stolní a raclette grily na elektřinu nebo na plynovou láhev. Gril může být rovněž součástí trouby nebo vašeho luxusního sporáku. Výrobci domácích spotřebičů nabízejí  grily jako samostatná tělesa určená k zabudování do kuchyňské desky, a také v kombinaci  elektrického nebo plynového varného centra s grilem. Grilování pak probíhá klasicky na roštu z litiny, oceli nebo na keramické desce. Jestliže nechcete do grilu investovat větší sumu - ceny výše zmíněných přístrojů se pohybují od ceny od 6000,- Kč - pořiďte si stolní elektrický gril. Na trhu jich je široký výběr, a to jak samostat­ných grilovacích desek, tak přístrojů opatře­ných víkem s horní spirálou, v nichž se dá i raclettovat.
A pokud máte málo místa, věřte, že můžete na grilování vyzkoušet i menší kon­taktní příklopové grily. Pevné grily jsou výbavou sporáků a multifunkčních trub, kde mohou mít podobu hor­ní spirály, sklokeramického grilu nebo třeba otočné jehly na grilování kuřete a větších kusů masa. Na hořáky plynových sporáků se dají položit oboustranné litinové desky, na nichž lze pohodlně a bezpečně grilovat.

Nelze zapomenout ani na různé typy grilů v mikrovlnných troubách. Špičkové modely bývají vybaveny také pečicím rožněm. Většina elektrických grilů pracuje na stej­ném principu, liší se ale výkonem, provede­ním i použitými materiály, a tomu odpovída­jí také jejich ceny. Ke grilování potřebujete ještě doplňky pro snadnou přípravu pokrmů. Jsou to různé vidličky a obracečky ze dřeva nebo nerez oceli, ale u domácího grilování si vystačíte s dlouhými vidličkami, kleštěmi a běžným vybavením kuchyně.

Než začnete doma grilovat, připravte si vše k ruce, abyste nemu­seli od stolu odbíhat. U grilování má být zábava, nespěchejte, po­vídejte si, připravujte dobroty a relaxujte.

Ratan

V poslední době se ratan stal v interiéru rovnoprávným dřevu, kovům či sklu. Lidé zkrátka touží po tradici a tento přírodní materiál původem z Asie ji dokáže nabídnou

Název ratan, ale též rattan, rotan či rotang, má původ v malajštině a je výrazem pro tyč. Tento přírodní materiál se získává z kořenů palmy Calamus rotan, která roste pouze v určitých oblastech Malajsie, Indonésie, jižní Číny a Filipín. Tyčovina ratanu je po celé délce porostlá drobnými ostny a nechává se sušit na slunci, dokud trny neopadají. Tento surový, nezpracovaný ratan se používá na výrobu zahradního nábytku. Kůra, je-li patřičně upravena, pak nábytek chrání před povětrnostními vlivy jako jakýsi neviditelný deštník. Kůru lze ovšem také mechanicky odstranit, a pak je ratan připraven k výrobě interiérového nábytku. Během ní pochopitelně prochází mnoha dalšími úpra- vami, jako je moření a lakování. Většiny barevných odstínů se dosahuje přelakováním transparentními laky, přičemž struktura materiálu prosvítá. Má-li být vnější struktura naopak překryta, dostanou se ke slovu emaily; tato technologie je běžná při výrobě černého a bílého nábytku.

Ratan je mimořádně pružný, pevný a houževnatý. Dá se ohýbat do nejrůznějších tvarů a takřka libovolně kombinovat s kterýmkoli z dalších materiálů, jako jsou dřevo, sklo nebo kovy. Ratanový nábytek - jak zahradní, tak interiérový - velmi dobře snáší vlhko. Proto je ideální nejen do venkovních prostor, nýbrž i do koupelen, kuchyní nebo třeba na chalupy, které zůstávají i několik měsíců v roce uzavřeny. Nábytek z ratanu je dnes v sortimentu většiny obchodů s nábytkem.

Kvetoucí ovocné stromy

Konečně jsme se dočkali! Tmavé větvoví ovocných stromů se postupně rozsvěcuje bohatstvím nádherných květů. Postupně rozkvétají mandloně a meruňky, hned za nimi třešně a višně a nakonec jabloně a hrušně. Pokud jejich květy nespálí jarní mrazíky, dočkáme se brzy bohaté úrody.

Jestliže máme zahradu u domu, můžeme květy ovocných stromů chránit několika způsoby. Staří sadaři natírali kmeny jabloní, hrušní a dalších stromů vápnem, které odráželo sluneční paprsky a oddálilo květenství na pozdější dobu, kdy už nebezpečí jarních mrazíků pominulo. Zároveň se tím zabránilo vzniku mrazových desek (trhliny a praskliny), které byly výsledkem značných teplotních rozdílů mezi osvětlenou a zastíněnou stranou kmene, zejména v ranních hodinách.

Dobře se osvědčilo postřikování rozkvétajících ovocných stromů vodou z hadice. Namrzající voda dokáže při menších poklesech teploty pod bod mrazu květy ochránit.

Mnozí zahrádkáři schovávají od podzimu různý bylinný odpad, který pak při nástupu jarních mrazíků pod ovocnými stromy spalují. Toto zadýmování však není příliš účinné, jestliže fouká vítr. Nejcitlivější jsou stromy na mrazíky v plném květu.

Malé kuchyně

Rozměrově „dietní" kuchyňská linka není horkým tématem pouze pro garsoniéry a byty 1 + 1. Ani v prostorově bohatších bytech a domech není nutné, aby kuchyň zabírala půlku hlavní obytné místnosti.

Před nákupem úsporné linky je nutné dopředu pečlivě uvážit, bez čeho se neobejdete. Za nezbytné vybavení kuchyně lze považovat dřez, pracovní a varnou desku, troubu, chladničku. Za zvážení stojí, zda pořizovat myčku a mikrovlnku. Zde jde už spíše o to, jestli toužíte po větším pohodlí. Kuchyň bude funkční i bez těchto elektrospotřebičů.

Hlavní zásadou úsporně řešené kuchyně je využití i toho nejposlednějšího koutečku ve skříňkách. Ovšem i ten musí být současně dobře dosažitelný. To umožňují kvalitní skříňová kování. Vyjetím celého obsahu skříně máte k dispozici opravdu vše, co jste do ní vložili. Kromě celovýsuvných skříněk je dobré mít místo klasických policových skříní hluboké zásuvky - budete tak mít na dosah všechny věci, ať už jsou uloženy vepředu, anebo vzadu. Nedostatek pracovní plochy vyřešíte výsuvnou skříňkou na kolečkách, kterou po vaření opět zaparkujete pod linku. Malou odkládací plo- chu u dřezu hravě zvětšíte nástěnnými odkapávači - můžete jich mít i víc nad sebou.

V podkroví není snadné najít optimální řešení kuchyňské linky. Rozhoduje o tom řada faktorů, např. rozmístění instalací (především kanalizace), výška nadezdívky, sklon krovu a rozmístění jeho jednotlivých prvků, únosnost stropu. A na to je nutné myslet dřív, než si kuchyňskou linku do podstřeší přivezete. A kam to všechno dát? Šikmá „stěna" krovu nás může připravit o možnost za- věsit horní řadu skříněk. Místo je tedy nutné najít na podlaze, avšak tím se kuchyň může značně „protáhnout". Pokud to je alespoň trochu možné, sestavte skříňky do tvaru písmene „U", jinak se zbytečně naběháte. Aby se daly postavit pod šikminu krovu, měla by být nadezdívka alespoň
90 centimetrů vysoká. Značnou nevýhodou tohoto řešení je ovšem to, že za skříňkami a za nadezdívkou tak vznikne poměrně dost velký nevyužitelný prostor. Proto musíme dobře zvážit, jestli si nemáme do místa, kde krov dosedá k pozednici, raději nechat udělat na míru řadu atypických skříněk a pracovní desku pod střešní šikminu nezatahovat.

V podkrovním prostoru může nastat také situace, že optimální pozice pro lednici ve skladbě linky bude zrovna na místě, kde je šikmina střechy tak nízko, že tam vysokou ledničku s mrazákem nedáte. Pak si musíte pořídit samostatnou nízkou ledničku a mrazák a postavit je vedle sebe.

Plánování malé kuchyňské linky nebo kuchyně v podkroví, je většinou časově náročnější než u klasických prostorů.
Výsledkem je však zcela atypická, originální a hlavně funkční kuchyně, která si nic nezadá s kuchyní běžných rozměrů.

Zahrada v dubnu

Započaté jarní práce jsou v plném proudu. V dubnu odstraníme všechny pozůstatky zimní přikrývky, zahradu vyčistíme a pokračujeme ve výsevech započatých v březnu.
Před započetím výsevů vyčistíme misky a truhlíky a propláchneme je horkou vodou. Vyséváme pouze do řádně propařeného substrátu určeného pro výsevy. Pokud jej nekoupíme hotový, můžeme si pomoci směsí písku, kompostu a rašeliny, kterou propaříme na plechu v troubě. Substrát nasypeme do připravených nádob, zavlažíme a počkáme několik hodin, aby se vláha rovnoměrně rozptýlila. Teprve poté vyséváme. Povrch urovnáme pomocí prkénka, trochu přitiskneme, řídce rozhodíme semena, lehce přitiskneme a přes sítko posypeme vrstvičkou zeminy nebo písku, kterou jemně přitlačíme. Zavlažíme pomocí mlžičky a zakryjeme sklem. Za slunečného počasí přistíníme. Jakmile semínka začnou klíčit, nezapomeneme včas přepichovat (pikýrovat) nejsilnější rostliny pomocí tenkého kolíčku.

V posledním týdnu vyséváme červenou řepu a kukuřici. Vyséváme zelí, kapustu, kedlubny na záhon k získání sadby. Sazenice kedluben nesázíme příliš hluboko, aby se bulvy mohly vyvíjet volně nad zemí. Vysazujeme zeleninovou sadbu kromě celeru a rajských jablíček, které můžeme zkusit vysadit do fóliového pytle s propařenou zeminou. Poté stačí vyříznout otvory pro jednotlivé sazenice.

Poprvé vyjednotíme mrkev na vzdálenost 2-3 cm. Jahodník na záhonu očistíme od oschlých a nemocných listů, okopeme a přihnojíme.
Počínaje druhým týdnem je možné sklízet řapíky reveně (POZOR - nesmíme je vyřezávat, ale pouze vylamovat). Později odstraníme také květní stvoly, pokud ovšem tuto rostlinu nepěstujeme jako okrasnou. Pro letní sklizeň můžeme vysít štěrbák kadeřavý do řádků vzdálených od sebe 30 cm.

Po obvodu záhonků můžeme vysévat zelené koření pro okamžitou spotřebu do jednoho týdne po vyklíčení, jako je například řeřicha, kopr, kmín, polníček, kerblík.

U ovocných stromů provedeme poslední postřik před rozpučením. Ve druhé polovině měsíce je nejvhodnější doba pro přeroubování. Stromy okopeme a přihnojíme. Nezapomeneme na pozorování počasí a zakrytí choulostivých rostlin.

Výsadba dřevin: listnáčů, jehličnanů a ostatních stále zelených dřevin a keřů - (Pěnišníky - rododendrony a vřesovce) - sázíme do mírně zastíněných míst. Lze je přesazovat i v době, kdy jsou téměř před květem. Musíme je ovšem přesadit s kořenovým balem a pečlivě zalít.

Nezapomeneme na to, že již můžeme vstupovat na trávník bez obav z poškozen, vyhrabávání a rozhození asi 1 cm kompostu. (Pozor nikdy nehnojíme při velkém suchu a prudkém slunci).
Vyčistíme staré trvalkové záhony a skalky, přesadíme vytrvalé exotické rostliny. Odhrnutí zeminy z růži, nakypření a urovnání záhonů, vyčištění zahradního jezírka, vysazení okrasných travin, po odkvětu cibulnatých a hlíznatých květin, jejich přihnojení organickými hnojivy - to všechno v dubnu nesmíme opomenout.

Kuchyně - styly

Při návštěvě showroomů se setkáme se čtyřmi základními kuchyňskými řadami - tradiční, moderní klasikou, minimalistickou modernou a country stylem (někdy také pod pojmenováním rustikální styl). V těchto čtyřech skupinách jsou pak nabízeny modely různě barevně a materiálově řešené.

U tradičních linek a sestav v country stylu se zpravidla setkáme s profilovanými dvířky, která jsou z nejrůznějších typů dřevin (nebo z jejich imitací). Často jsou tyto řady v jedné, a to bílé barvě. Pracovní deska zpravidla imituje kámen, nebo je z umělého kamene, z imitace dřeva, případně z dřevěného masivu. Prosklení skříněk a profilování polic ctí celkového ducha kuchyňské linky.
Problémem u těchto řad bývá hladké zakomponování současných spotřebičů. Optimální je, když se použijí vestavné typy ledniček a myček, které zmizí za dvířky skříněk. U pečicí trouby, sporáku a případně mikrovlnky je potřeba dátsi větší práci s hledáním co nejvíce neutrálního typu, který v záplavě klasiky nebude působit jako pěst na oko. Vhodné by také bylo, aby tradičně vypadala i vodovodní baterie u dřezu a rovněž dřez by měl být spíše bílý než nerezový. Do klasické kuchyně se více hodí malé domácí spotřebiče v retrostylu. Moderní domácí roboty, toastery, váhy a kávovary raději uklízejte do skříněk a nemějte je trvale na pracovní desce.

Při určování typu kuchyně existují dvě hlavní linie. Tu první lze nazvat klasickou - a ačkoliv to může vypadat jako protimluv, je tomu tak, protože moderna už má svou historii (vždyť trvá již téměř sto let), a tudíž se u ní vyprofiloval název „klasická" linie. Druhý proud reaguje na ty nejaktuálnější trendy. Minimalismus a hightech jsou jeho hlavní inspirace.Těmto kuchyním dominuje nerez, sklo a umělý kámen. Kuchyň v té umírněnější verzi se snadno zařizuje, všechny spotřebiče i kuchyňské pomůcky sem dobře zapadnou a vizuálně z kuchyně netrčí. Minimalistická moderna je ovšem pro mnohé lidi těžko stravitelná - a navíc, pokud má vypadat skutečně dobře, vyžaduje značnou míru pořádkumilovnosti. V tradičních kuchyňských řadách se drobný nepořádek snese, v omezené míře je dokonce žádoucí. Ale musí jít o řízený chaos.

Postavit jídelní stůl do velké místnosti je snadné. Velký boj o centimetry nastává ve chvíli, kdy se místa nedostává. V malých bytech přicházejí pořad stará známá a osvědčená kolečka, posuvná a otoč- ná kování. Tam, kam se zkrátka nevejde velký stůl nastálo, musí se odněkud vysunout, sklopit nebo přijet. Stůl v garsonce nebo v kuchyňském koutu může být v době, kdy není provozu, skrytý pod pracovní deskou nebo sklopený na boku kuchyňské linky či na stěně. Někteří výrobci nabízejí i otočné desky, které jsou v „období klidu" zasunuty pod pracovní deskou linky a v případě potřeby se z ní vytočí ven. Úsporu místa znásobíte také vhodnou volbou židlí. Nejméně prostoru si nárokují skládací a stohovatelné židle. Nutno podotknout, že všechna tato řešení nejsou zrovna ideální pro nějaké velké stolování. Svými možnostmi více navozují kavárenskou atmosféru.
Optimální jídelní stůl má velikost 120 x 80 centimetrů. Každý centimetr navíc zvyšuje komfort všech stolovníků. Abyste mohli kolem něj chodit, měla by být hrana stolní desky 70 centimetrů od stěny (na zasunutou židli se počítá 10 centimetrů, minimální průchod je 60 centimetrů). Výsledná podlahová plocha, která by měla být standardnímu jídelnímu stolu věnována, je 260 x 220 cm. Má-li stůl v hierarchii domácnosti výsadní postavení, věnujte mu samozřejmě (máte-li možnost) místa více.

Jak si vybrat bonsaj

O bonsajích se v posledních letech napsala už spousta článků, většinou však nerozlišoval bonsaje na venkovní a pokojové, což je velký rozdíl v možnostech pěstování, využití a nakonec i dlouhověkosti.

Začínající pěstitel by se měl rozhodnout, kterým směrem se pustí, málokdo se může věnovat oběma. Městský člověk bez zahrádky nebo alespoň lodžie či balkonu se většinou věnuje bonsajím pokojovým. Pokud umístí do bytu bonsaje patřící k venkovním, dočká se nejspíše zklamání. Rostlina mu začne skomírat a dříve nebo později zahyne. V opačném případě, pokud se dostanou bonsaje pokojové nedopatřením na zahradu, mohou přes léto docela dobře prospívat, ale s příchodem prvních podzimních mrazíků hynou.

Výhodou pokojových bonsají je ve většině případů jejich téměř celoroční vegetace, větší roční přírůstky a možnost častějšího tvarování. Musíme si uvědomit, že venkovní bonsaje začínají rašit někdy v průběhu dubna až května a růst ukončují během srpna až září. Těšit se z nich můžete jenom půl roku, kdežto pokojové se zelenají po celý rok. Ale taková zasněžená bonsaj v zimní zahradě má také své kouzlo...

Zájem o venkovní bonsaje se zvyšuje. Je to dáno především tím, že lze dosáhnout u těchto stromků velkého stáří. Jako bonsaje můžeme využít i naše domácí dřeviny - dub, buk, habr, břízu a další otužilce. Menší zájem o pokojové bonsaje způsobila zřejmě špatná zkušenost pěstitelů s udržením v bytových podmínkách, a to zejména potíže se zálivkou. Ošetřování rostlin venku je samozřejmě jednodušší, zálivku nám často obstará vydatný déšť či ranní a večerní rosa. Nesmíme však na přírodu moc spoléhat, raději kořenový bal bonsají pravidelně kontrolujeme. Na zimu zapustíme rostliny hlouběji do země, buďto s miskami nebo je z nich opatrně vyklopíme. Někteří pěstitelé ukládají své miláčky do chladných sklepů a občas se přesvědčí, zda nepotřebují trochu zalít.
Na jaře, když pomine nebezpečí silnějších mrazů, putují bonsaje opět na zahradu, balkon či terasu.
Po sestřižení korunky se můžeme těšit na další růst stromku.

Bezpečné schodiště

Přízemní domy s jednou výškovou úrovní jsou ideálem, který se staví v současnosti jen málo - je to příliš prostorově náročné. Proto má dnes i většina stavěných rodinných obydlí více podlaží, o obytných domech nemluvě.

Jednotlivá patra je ovšem třeba spojit - a tak se schodiště stává významnou součástí domu a života v něm. V některých případech však může každodenní několikanásoné překonávání jednotlivých výškových úrovní znamenat slušný sportovní výkon.

Lidé si většinou staví vícepodlažní domy s tím, že v nich budou bydlet i ve stáří. Důležitá je proto rozvaha způsobu využití domu v dalších životních etapách. Právě překovávání výškových rozdílů je jedním z největších problémů starších lidí se sníženou pohyblivostí. Stačí také zlomená noha, těhotenství - a ze schodů se stává největší nepřítel.
Zvláštní kapitolu tvoří schody - a děti. Pro nejmenší bývají schody do určité doby nepřekonatelnou překážkou, pak se stávají důležitým trenažérem při rozvoji motorických schopností. V každém případě schody představují pro všechny uživatele nebezpečí. U malých capartů se proto velmi osvědčují ,,vrátka", u dospělých je nutné dodržet všechna bezpečnostní pravidla. A pozor na šířku schodů. Jsou-li pod 26 nebo nad 32 centimetrů, nejsou dostatečně bezpečné.

Schodiště musí být dostatečně pevné, aby uneslo požadovanou zátěž osob, případně i stěhování těžších kusů nábytku. Vlastní schody - schodišťové stupně - tento požadavek ve většině případů
bezproblémově splňují. Horší to však bývá se zábradlím. To má zajistit bezpečnost na schodištích, bránit pádu a být oporou při výstupu i sestupu. (Strmá či úzká schodiště mají mít průchodnou šířku ramene 50 až 70 centimetrů a zábradlí po obou stranách, abyste se při chůzi mohli opírat oběma rukama). Zábradlí a jeho výplň představují vedle toho prvky, jež se výrazně podílejí na estetickém vyznění schodiště. Právě kvůli němu a touze po originalitě se často objevují schody, jejichž zábradlí přestávají plnit svou základní funkci - bezpečnost. A pokud jsou obyvateli domu navíc malé děti, opatrnost při výběru je na místě. Problém s bezpečím však mohou mít i lidé nemocní (či lehce nebo více podroušení). ,,Otestovat" bezpečnost zábradlí však může kdokoli například při výpadku elektrického proudu.

Otázka, jak mohla některá schodiště projít kolaudačním řízením, nechme stranou. Zajímavější je důvod, proč se někteří stavebníci mnohdy nenápadně, ale zato soustavně vystavují pocitu vzrušení, jež možná zažívali stavební dělníci při stavbě mrakodrapů. Touha po originalitě může být prostě silná.
Schodiště bez zábradlí vypadá třeba v mezonetovém bytě určitě efektně a kolaudační komisi lze uchlácholit tvrzením, že jste jen nestihli montáž zábradlí, ale jde o naprosto zbytečný risk. Dokonce někteří malí psi mívají takový strach z výšek, že nesejdou dolů, a je třeba je snést v náručí.
Vyplatí se vycházet z definice, že ,,schodiště je prostor, který vertikálně spojuje jednotlivá podlaží tak, aby umožnilo pohodlný a bezpečný výstup a sestup osobám do kteréhokoli podlaží".

Jarní práce na zahradě

Březen - začátek jara, je kritické období pro stále zelené keře a před nedávnem vysazené jehličnany. Za stoupajících  teplot ve dne silně odpařují vodu, ale v noci, kdy mrzne, nestačí kořeny její úbytek nahradit. Kromě důkladného zalití rostliny navíc z polední strany stíníme - prknem, podepřenou  deskou, pytlovinou.

Prořezáváme okrasné keře kromě těch, které kvetou na jaře. Všechny úpravy seřezáváním musíme ukončit, než začnou rašit pupeny.
Můžeme vysazovat dvouletky - macešky, hledíky, slézové růže, sedmikrásky. Také do jarních okenních truhlíčků vysazujeme pěkné sazenice sedmikrásek, macešek a primulí.

• Trávník může přihnojit buď rozhozením kompostu, nebo plným hnojivem.
• Pokud jsme to neudělali na podzim, vysazujeme v březnu pnoucí a stromkové růže. 
• Vyséváme do studeného pařeniště nebo do truhlíčku za oknem letničky s dlouhou vegetační dobou: hvozdíky, ostálku, letní druhy kopretin, slaměnky. Pnoucí letničky, jako je povíjnice nebo vilec (Cobaea), vysévání do malých květináčků a umísťujeme je také do studeného pařeniště.
• Trvalky, které povytáhl mráz, přitiskneme a přihrneme zeminou. Sestřihneme loňské zbytky okrasných travin.
• Začínáme čistit skalku, plít a kypřit záhony trvalek, přihnojovat kompostem. Rozrostlé trvalky můžeme dělit a znovu vysazovat.
• Zkracujeme výhony broskvoní, zmlazujeme koruny ovocných stromů. U stromků 2. -5.rokem provádíme výchovný řez. Nezapomínáme dobře namazat rány štěpařským voskem nebo stromovým balzámem.
• V maliništi vyřežeme zaschlé výhony pokud jsme to nestihli na podzim, ostatní zkrátíme asi na 1 m výšky. Odstřihujeme všechny uschlé části.
• Připravujeme záhony pro výsevy zeleniny. Oblíbená metoda spočívá nikoliv v obracení půdy, ale jen v jejím mělkém prokypření rycími vidlemi a jemném uhrabávání povrchu.
• Ve skleníku nám pěkně poroste ředkvička, salát i rané kedlubny. Zároveň již připravujeme sazeničky skleníkových okurek, paprik a rajčat, které vysázíme po nich.
• Na záhony vyséváme koncem měsíce hrách, mrkev, petržel, cibuli, černý kořen a špenát.

Duben - vysazujeme později rašící opadavé dřeviny, jako je sklaník, dub, vilín, jehličnany i stále zelené dřeviny

• Stříháme živé ploty ze stále zelených a jehličnatých dřevin, můžeme vysazovat živé ploty.
• Seřízneme zaschlé výhony plaménku (Clematisu) až po nově rašící očka. Opravujeme a upravujeme jeho opory, vysazujeme rostliny nebo nízké keříky, které budou stínit jeho kořeny.
• Vyséváme všechny letničky, které nepotřebují předpěstování v pařeništi - měsíček, řeřichu, dvoutvárku, letní cypřišek, slunečnici, iberku, tařici, kalifornský máček.
• Vyhrabáváme trávník, přihnojujeme jej a doséváme vymrzlá místa. Jestliže v příznivém jaru už trávník vzrostl, můžeme jej poprvé posekat.
• Začínáme vysazovat hlízy jiřinek, mečíků, frézií, montbrécií, stejně jako cibule lilií do volné půdy. Rozsazujeme i cibulky sněženek, dříve než se ztratí v trávníku. Ke gladiolům hned při výsadbě zapíchneme oporu. Oddělujeme ty hlízy, které mají alespoň jedno rašící očko. Poraněná místa na hlízách
• Do truhlíčků s rašelinou dáme narašit hlíznaté begonie. Připravujeme si hlízy jiřin, můžeme jež je již dělit. Oddělujeme ty hlízy, které mají alespoň jedno rašící očko. Poraněná místa na hlízách zasypeme prachem z dřevěného uhlí. Také dužnaté kořeny vytrvalých aster dělíme podle rašících oček.
• Vyplejeme a nakypříme záhony podzimního česneku a cibule. 

Květen - nastává doba největšího rašení, růstu, kvetení. To všechno způsobuje spoustu vody a živin. Nezanedbáváme proto v době přísušku důkladné zalévání a ve druhé půli měsíce již i přihnojování ve formě rostlinám snadno přístupné, nejlépe zálivkou.

• Z odkvetlých keříků  odstraníme laty květů, aby se laty květů, aby se keře nevysilovaly tvorbou semen. Stejně odstraňujeme odkvetlé květy rododendronů.
• Po odkvětu seřízneme keře zlatice (Forsythia), kdoulovce a dalších.

Letní práce na zahradě

Červen - doznívá sláva cibulovin - dokvétající pozdní druhy, zatímco rané už zatahují. Aby se dobře vyvinuly pro příští kvetení, odlamujeme včas jejich semeníky. Na záhony se zataženými cibulovinami, které v tomto roce nepřesazujeme, vysadíme mělce kořenící letničky. Dobýváme drobné cibuloviny, jako například krokusy.

• Sestřihujeme bujně přirůstající živé ploty, odlamujeme zbytky květů u dokvétajících křovin. Keře průběžně zaléváme a přihnojujeme. 
• Velkou péči potřebují balkonové květiny v truhlících. Začínají sice pilně růst, ale nesmíme se bát je včas zaštipovat, aby rozkošatěly.
• Vysazujeme ještě poslední mečíky pro pozdní kvetení, vyséváme hrachory.
• Nejvíce práce máme s trávníkem. Pravidelně jej sekáme nepříliš nakrátko, přihnojujeme, vypichujeme vytrvalé plevely. Občas jej provzdušníme prohrabáním.
• Vyséváme dvouletky - macešky, zimní fialky, sedmikrásky, pomněnky. Do podzimu vyrostou silné sazenice.
• Rajčata vysazujeme buď k oporám, nebo vtáčíme do spirálových podpěr. Pěstujeme je na jeden, nejvýše dva stonky, ostatní výhony (zálistky) co nejdříve vyštipujeme, aby se rostlina nevysilovala.
• Zálivku vedeme k rajčatům, zásadně spodem, nejlépe rýhami, které jsme mezi rostlinami vyhloubili při nakopčení.
• Růže se představují v plné kráse. Při řezání květů do vázy dáváme pozor, abychom přílišným řezem keř neoslabovali. Odkvetlé květy odstřihujeme na prvním pětičetným listem, nebo třetím listem pod květem. Nenecháváme vyvíjet šípky.
• Zalamujeme velké listy nad růžicemi květáku, aby se pěkně vybělily a nehořkly.

Červenec - je ve znamení zalévání a přihnojování. Přirozeným a velmi dobrým hnojivem je výluh z kopřiv. Kopřivy, nejraději mladé a měkké, napěchujeme do nádoby a zalijeme vodou. Přikryté necháme kvasit asi tři týdny. Výluh přidáváme do zálivky v poměru 1:10.

• Začínáme sušit rozkvétající květiny do zimních vazeb. Zavěšené květy dolů sušíme ve stínu a mírném průvanu šatery, slaměnky, okrasné bodláky. 
• Začíná sklizeň peckovin a drobného ovoce. Dbáme, abychom stromy při sklizni neporanili. Rybízy a angrešty po sklizni okopáváme, přihnojíme a podle potřeby postříkáme proti chorobám.
• Okurky nakládačky vytváří první plody. Sbíráme je každý den, nejpozději obden, třebas jen po pár kouscích protože by jinak omezily další násadu plodů.  Do určité míry to platí i o salátových okurkách.
• Podpíráme větve přetížené ovocem, aby se ve větru nezlámaly. Do korun stromů umísťujeme lapače vos, aby hmyz nenakousával plody a neinfikoval je moniliózou. 
• Abychom uspíšili zrání prvních rajčat, můžeme otrhat pár dobře vyvinutých plodů a vložit je do sáčku spolu s dozrávajími letními jablky. Etylen, který jablka vydechují, uspíší dozrávání rajčat.

Srpen 

• V srpnu sestřihujeme živé ploty z jehličnatých a stále zelených dřevin, jako je třeba buxus.
• Můžeme začít sázet a přesazovat pivoňky. Dbáme, abychom hlízy zbytečně neporanili. Pivoňky jsou velmi citlivé na hloubku zasazení, musí být stejná jako na původním stanovišti. Pokud je zasadíme hlouběji, nekvetou třeba několik let. Můžeme začít vysazovat vzrostlejší dvouletky z jarních výsevů. Topolovky, zvonky, fialy a hvozdíky po zasazení pečlivě zaléváme, ve velkých vedrech stíníme.
• Jahodník po sklizni okopeme, přihnojíme a dbáme, aby nevytvářel zbytečné šlahouny. Osvědčilo se ponechávat na trsu jeden šlahoun, pokud odstraníme všechny, bude se rostlina snažit rychle vytvořit nové. Z narůstajících sazenic si vybereme jednak pro novou výsadbu, jednak do kelímků na dosazení vymrzlých trsů příštím rokem na jaře. Koncem měsíce vysazujeme nové jahodiště.
• Sbíráme plody spadané ze stromů. Pokud jsou shnilé a napadené moniliózu, dáváme je do jámy, zasypeme vápnem a zakopáme.
• Vrcholí sklizeň rajčat, okurek nakládaček i salátových. Ve skleníku nám dozrávají papriky. Práce, kterou nyní věnujme zavařování a nakládání výpěstků ze své zahrádky, se nám v zimě bohatě zúročí.
• Celer potřebuje důkladnou zálivku a hnojení. Kolem bulvy odhrneme trochu zeminu a do vzniklého kroužku zaléváme každý týden hnojivým roztokem.

Co vše bychom měli vědět o mikrovlnné troubě

Mikrovlnná trouba se v našich domácnostech velmi dobře zabydlela - pro mnohé se stala nepostradatelným pomocníkem nejen při ohřevu nebo rozmrazování jídel, ale také při vaření. Krátký čas na přípravu pokrmů, méně špinavého nádobí, úspora elektrické energie, pohodlí či více možnos­tí při úpravách pokrmů, to všechno jsou výhody, které oce­ní každý moderní člověk.

Pokud mikrovlnku nemáte ne­bo přemýšlíte o nákupu nového typu, zvažte nejdříve, jak často a k čemu ji budete využívat. Na trhu se setkáte s mikrovlnný­mi troubami řady velikostí i růz­ných designů, existují například i typy přizpůsobené do rohu ku­chyňské linky. Důležitým para­metrem je hlavně objem vnitřní­ho prostoru pro úpravu jídel, který se nejčastěji pohybuje v rozmezí od 14 do 36 litrů, i když některé výrobky dosahují až úctyhodných 45 litrů! Kon­krétní rozměry se liší podle vý­robce a typu přístroje. Samozřej­mostí by měl být otočný talíř (čím větší, tím lepší, u některých typů může být výsuvný) a chy­bět by nemělo ani osvětlení vnitřního prostoru při otevře­ných dvířkách a časový spínač. Užitečná je rozhodně dětská po­jistka a nastavitelný stupeň vý­konu. Pokud ten u trouby chybí, může jej částečně nahradit spí­nač pro rozmrazování.

Modely jsou samostatné, volně stojící a vestavné s možností umístění do skříňky kuchyňské linky. V obou případech je po­třebné dostatečné odvětrávání. Proto lze k mikrovlnce dokoupit rámeček, který zajistí, aby měla kolem sebe odvětrávací prostor. Pokud bude stát na polici nebo na kuchyňské lince, má přístup vzduchu dostatečný. Důležité je vybrat si model po­dle způsobu otvírání dvířek: do strany, nebo výklopným způso­bem směrem dolů, kdy dvířka fungují jako praktická podložka pro odkládání talíře.

Princip mikrovlnného vaření spočívá v rozkmitávání molekul vody, tuku a cukru, které do sebe narážejí a třou se o sebe. Tím vzniká teplo, které se vytváří pří­mo v pokrmu. Při běžném ohřevu potravin je nutno za­hřát nejprve nádobu (i vodu). Mikrovlny ohřívají přímo potraviny. Šíření tepla napomáhá rotující talíř, často se však nevyhneme studeným a horkým místům v po­travině. To je způsobeno právě nerovnoměrným půso­bením mikrovln. Potraviny se před úpravou musejí v nádobě rovnoměrně rozmístit. Kmitání molekul v upravované potravině nekončí jejím vytažením z mikrovlnné trouby. Molekuly se totiž pohybují a vy­tvářejí teplo ještě chvíli poté. Proto než se pustíte do konzumace, nechte pokrm ještě několik minut v klidu „odstát“, aby se v něm teplo rovnoměrně rozložilo.

U každého typu se musíte roz­hodnout, které z funkcí opravdu využijete, bez kterých se obejde­te a které asi nikdy nevyzkoušíte a zbytečně byste je platili. K zá­kladním funkcím, pro něž jsou mikrovlnky tak oblíbené, patří ohřívání uvařeného jídla, rychlé rozmrazování a vaření. Pokud si vystačíte s těmito možnostmi a nehodláte mikrovlnnou troubu využívat intenzivněji, postačí vám zcela jistě obyčejná mono­funkční mikrovlnka bez grilu s výkonem okolo 700 - ­800 W. Jestliže ale chcete vymýšlet větší kuchařská díla, dopřát si křupa­vou pečeni, zapékat či gratinovat, je dobré pořídit si přístroj s gri­lem (bifunkční) a výkonem oko­lo 1000­ - 1250 W. V případě, že rádi pečete maso nebo moučníky a zapékáte, pořiďte si variantu trifunkční trouby kombinované s grilem a horkovzdušnou trou­bou. Svým vybavením a mož­nostmi se pomalu vyrovnají kla­sickým troubám a v některých případech je mohou i zcela na­hradit. Některé dražší spotřebiče nabízejí kromě základních funkcí také například program zdravé vaření v páře, automatické roz­mrazování a pečení podle hmot­nosti a typu potravin, šanci uložit si nejpoužívanější postupy do paměti, možnost naprogramová­ní začátku a konce provozu až na 24 hodin dopředu, udržování stálé teploty a podobně. Záleží jen na vás, jestli dané funkce vy­užijete, nebo nikoli.

Jednoduché mikrovlnné trouby mají mechanické ovládání, kde si požadované funkce volíte sa­mi pomocí otočných knoflíků. Dražší přístroje s digitálním ovládáním jsou řízeny mikro­procesorem a programování se volí pomocí tlačítek a displeje. Některé spotřebiče jsou navíc vybaveny automatickými pro­gramy, kdy si uživatel vybírá požadovanou funkci (například ohřívání), zadá hmotnost potra­vin a elektronika si sama určí správný výkon a čas. Zpravidla jsou u těchto typů spotřebičů k dispozici přednastavené pro­gramy pro různé druhy jídel, možnost programování průběhu přípravy pokrmů, funkce pro rychlý ohřev, udržování teploty, odložení času začátku přípravy, funkce pro použití speciálního příslušenství a podobně.

Mikrovlnné trouby jsou často vybaveny různými konstrukční­mi prvky pro efektivnější roz­vrstvení mikrovln v ohřívacím prostoru a doplňky pro lepší využití prostoru při ohřívání pokrmů. Dražší modely mají zařízení umožňující použít dva otočné talíře nad sebou nebo příslušenství pro umístění dvou talířů na jeden otočný talíř. Pří­stroje, které talíř nemají, jsou vybaveny vyjímatelnou deskou, kterou je možné používat i jako podnos. Některé mikrovlnky mají speciální talíř (pánev) pro přípravu pizzy, hranolků nebo koláčů, který se působením mikrovln ve velmi krátké době zahřeje na vysokou teplotu, ide­ální pro přípravu těchto pokrmů.
U některých mikrovlnných trub může být jako další příslušen­ství například speciální nádoba pro vaření v páře, výklopný gril pro lepší údržbu či speciální ro­šty pro grilování v kombinaci s mikrovlnným ohřevem.

Pro vaření v mikrovlnné troubě se používají dostatečně odolné, ne­kovové, zdravotně nezávadné ma­teriály, jimiž dobře prochází mi­krovlnná energie a nezahřívá jej. Vhodné jsou nádoby kulatého a oválného tvaru. Lépe využívají prostor na otočném talíři a dochá­zí u nich k rovnoměrnému ohřevu jídla. Ideálním materiálem je var­né sklo (to výborně propouští mikrovlny) a teplotně stálé pla­stové nádoby, u kterých je od vý­robce vyznačeno, že jsou vhodné pro použití v mikrovlnných trou­bách. Pro ohřev jídla se hodí i stolní keramické a porcelánové nádobí, pokud nemá stříbrné ne­bo zlaté zdobení, které může in­dukovat poměrně vysoké elek­trické napětí a poškodit jak sa­motné nádobí, tak i mikrovlnnou troubu. Pro přikrytí potravin lze použít speciální fólie nebo papír, ne však voskovaný (voskované kelímky, talířky a misky), jinak impregnovaný nebo barevný. Nevhodné jsou běžné průsvitné fólie, nádobí dřevěné a kovové, s kovovými částmi nebo ozdoba­mi, neglazovaná keramika, slepo­vané či poškozené nádobí a ná­dobky z tenkého plastu.

Péče o mikrovlnnou troubu není nijak náročná, důležité je udržo­vat v čistotě za pomoci neagre­sivních mycích prostředků její vnitřní prostor. V žádném přípa­dě nepoužívejte prostředky ob­sahující brusné přísady nebo prášek na nádobí. Pro snadnější péči je dobré pořídit si na ohří­vaný talíř plastový příklop, kte­rý zabraňuje rozstřikování pokr­mů a usazování páry na vnitř­ních stěnách trouby. Ale pozor: příklopy z umělé hmoty se nedají použít při ohře­vu horkým vzduchem, při grilo­vání a ani při kombinacích těch­to způsobů s ohřevem pomocí mikrovln.

Jezírko plné leknínů

Nádhera leknínů láká téměř každého zahrádkáře už odpradávna. Visuté zahrady Semiramidiny ve starém Babylonu zdobily stupňovité nádrže, do nichž přiváděl důmyslný systém šnekovitých zařízení vodu z Eufratu.

V řeckých a římských domech byly vodní nádrže nezbytným doplňkem atria. Do našich časů se dochovaly mistrovské zahrady Číny, Japonska a Koreje, kde je voda rovnocenným architektonickým materiálem vedle kamene a rostlin.

Oddenky leknínů jsou pevně zakotveny v zemině, z níž získávají část živin, zbytek se vytváří pomocí fotosyntézy v listech. Jsou-li listy poškozené, nebo znečistěné, rostlina trpí podvýživou. Také chudá vyčerpaná zem či špatně namíchaný substrát mají na počet květů vliv. Ideální směs zemin pro lekníny je ze 4 dílů drnovky, 2 dílů dokonale zetlelého hovězího hnoje, 1 dílu rašeliny a 1 dílu jílu. To lze ještě obohatit umělými hnojivy.

Hledět si musíme zdravotního stavu rostliny - různé rány v listech nebo požer hmyzu otevírají vstupní bránu infekcím, oddenek poškozený pří dělení může v teplé vodě shnít. Na spodku listu škodí larvy hmyzu - ty však spolehlivě hubí rybky, žáby a čolci. Přemnožené plovoucí rostliny leknínům stíní, v nádobách se substrátem se může uchytit plevel.

Od října do dubna potřebují nádrže s lekníny plné slunce, nic by je nemělo stínit. Proto vysazujeme vyšší vodní i pobřežní rostliny na severní stranu jezírka.

Nejmenším bazénkem pro lekníny je úplně osluněná nádrž s hloubkou vody asi 60-100 cm, o rozloze alespoň 5 m2.

Umělá hnojiva mohou být velice nebezpečná pro vyváženost vodního prostředí - používáme je jen v krajním případě. Dáváme je doprostřed substrátu v poměru 1:100, zabalená v papírku či hadříku, hlouběji pod oddenek.

Máme-li pocit, že lekníny hůře kvetou, vyzvedneme nádobu z vody a do substrátu zapíchneme několik tyčinek speciálního kombinovaného plného hnojiva pro vodní rostliny.

Dělení leknínů provádíme pravidelně jednou za 3 až 5 let, nejlépe na jaře od března do května. Vyjmeme je z nádoby a oddělíme, odřízneme nebo odlomíme nadbytečné růžice tak, aby každý oddenek měl několik kořenů.

Mraznička - spoří čas a peníze

Mít po ruce dostatečnou zásobu zmrazených potravin šetří čas - a v případě, že v mrazničce uchováváte přebytky ze zahrádek nebo výhodně nakoupené potraviny, pak i peníze. Praktičnost mrazniček oceníte i v momentě, kdy přijdete pozdě domů, vytáhnete hotové zmrazené jídlo a za chvíli je večeře na stole. Jen je třeba sledovat dobu, po kterou potraviny skladujete, aby se zdánlivě výhodná koupě neprodražila neúměrně dlouhým skladováním (a tedy spotřebou energie).

Pokud jste při koupi chladničky nezvolili typ s dostatečně velkou mrazničkou a máte doma dost místa, můžete pořídit mrazničku samostatnou. Záleží jen na vás, zda zvolíte zásuvkovou nebo truhlovou.

Zásuvkové mrazničky mají své nesporné výhody. Jednotlivé zásuvky jsou označeny druhem potravin, které zde můžete skladovat, a pokud jsou navíc ještě průsvitné, umožňují okamžitou a jednoduchou orientaci. Velmi praktická je zmrazovací miska, jíž bývají některé přístroje vybaveny. Slouží ke zmrazování drobného ovoce a zeleniny. Námraza by neměla být větší než 5 mm, jinak se provoz neúměrně prodražuje. Odmrazovat je třeba minimálně dvakrát do roka. Pokud zvolíte přístroj s plně automatickým odmrazováním, poradí si mraznička sama i bez vaší pomoci. Odmrazování  probíhá v závislosti na stavu vlhkosti několikrát za týden.
Truhlicové nebo-li pultové mrazničky jsou vel­mi objemné. Na rozdíl od zásuv­kových mají nižší cenu i spotře­bu energie. Vnitřek je vybaven koši, aby byl lé­pe přehledný.

Důležitým ukazatelem vhodné mrazničky je její zmrazovací výkon, odolnost při výpadku elektrické energie a teplota, jakou je schopna si udržet. Pozornost věnujte hvězdičkám, kterými je označena. Jedna znamená, že potraviny se budou skladovat při teplotě -6 stupňů Celsia. S každou další hvězdičkou teplota o šest stup­ňů klesá. Optimální je mraznič­ka tříhvězdičková, skladovat potraviny při teplotě -18 stupňů Celsia.
I při výběru mrazničky se vy­platí alespoň letmý pohled na energetický štítek. Přístroje s nejnižší spotřebou najdete v energetických třídách A a B.

Zmrazovat byste měli pouze kvalitní čerstvé potraviny. Zele­ninu je třeba umýt, ryby a drůbež vykuchat. Čím rychleji potravi­ny zmrazíte, tím méně se změní jejich výživná hodnota a chuť. Zmrazujte raději menší množství a porce. Pokud potravinu jednou rozmrazíte, neměli byste ji znovu zmrazovat. Obaly by měly být dokonale vzduchotěsné, aby si potraviny nepředávaly charakteristický pach, zbytečně neoxidovaly a nevysychaly.

Ergonomie v kuchyni

Na pracovišti je ergonomic­ké vybavení dnes již samo­zřejmostí, v kuchyni tomu však bohužel není vždycky. Přitom již ohnutí zad o 20 stupňů vede k jednostrannému zatížení mezi­obratlových plotének. A protože jsou lidé různě vysocí, nemůže normovaná standardní kuchyň­ská linka ergonomickým náro­kům pokaždé vyhovovat.­
Výšku pracovní plochy musíme přizpůsobit našim individuálním potřebám. Např. pro ženu vysokou 1,6 m je ideální výška pracovní plochy přibližně 90 cm, při 1,70 m už to musí být 100 cm. Proto výrobci ku­chyní nabízejí několik různých výšek soklů i různé výšky spodních skříněk.
Výška kuchyňské linky se obvykle řídí podle toho, kdo se v kuchyni zdržuje nejčastěji. Liší se také po­dle druhu činnosti:
- dřez by měl být kvůli sníženému dnu zhruba o 15 cm výše než ostatní pracovní plo­cha
- sporák zase níže o 15 cm (v praxi málo obvyklé z hlediska designu kuchyňské linky¨). ­
  Tady se měří k hornímu okraji hrnce tak, aby vás nebolely ruce ani při míchání na zadní plotýnce.
- za­budované elektrické spotřebiče jako myčku nádobí nebo pečicí troubu umístěte do výše očí
- u kombinace chladničky a mraz­ničky dbejte na to, aby méně čas­to užívaná část byla níže
- často používané náčiní ukládejte tak, abyste je měli v dosahu
- při ná­kupu vybírejte takové zásuvky, které se dají vysunout celé.

Měňte stále polohu a pracuj­te chvíli vsedě, chvíli vestoje. Těžké předměty ukládejte do horních skříněk pouze do výš­ky pod ramen.

Jakou krytinu použít na podlahové topení

Teplo od nohou - teplo na duši. Podlahové topení nám přináší komfort. Musíte však vzít v úvahu mnoho věcí. Hřejivá podlaha je snem nejenom zimomřivější části populace (tedy žen). I řada mužů oceňuje příjemné došlápnutí na vyhřátou podlahu v koupelně.

Nejlepším vodičem tepla z podlahového topení je keramická i kamenná dlažba a kabřinec. Řadě lidem ovšem představa předlážděného bytu ne zcela vyhovuje. Nutno dodat, že nic takového také není nutné. Podlahové vytápění je možné instalovat i pod dřevěné, laminátové a vinylové podlahy a koberce. Musíte pouze dodržet určité podmínky.
U dřevěných podlah je nezbytné dodržet instrukce výrobce a vybrat pouze takový typ krytiny, který je pro toto vytápění vhodný. Stejně tak nutné je dodržet technologický postup pokládky. Dřevo i podklad musí mít odpovídající vlhkost a lepidlo by mělo být trvale elastické, aby bylo schopné reagovat na objemové změny krytiny. Laminátové podlahy jsou méně choulostivé než dřevěné, ale to by nemělo vést k závěru, že se při pokládce nemáme řídit doporučeními od výrobce.
Podlahové vytápění nevylučuje ani použití koberců jako podlahové krytiny. Tloušťka textilní krytiny by neměla být větší než deset milimetrů a koberce se také doporučují přilepit. Těsnější kontakt s prohřátým podkladem je zárukou lepšího přenosu tepla do místnosti.
Rozmístění topných rohoží nebo kabelů plánujte předem a pamatujte na to, kde bude stát nábytek. Podlahové topení instalované pod nábytkem by bylo neefektivní.

Podlaha z exotického dřeva v interiéru

Obliba dřevěných podlah stále trvá. Větší počet lidí si ověřil fakt, že s parketami a vlysy se díky kvalitním ochranným voskům, olejům a lakům dá zacházet stejně jako s dlažbou, linoleem nebo PVC. Tedy že je stačí pravidelně luxovat a vytírat a nemusí se obtížně drátkovat a pastovat. Tím byla odstraněna vcelku pochopitelná námitka uživatelů stran náročné údržby.

A s „jídlem" jako by rostla chuť. Jen jsme se nabažili domovských dřevin, začala se zvyšovat poptávka i po exotickém zboží - dřevinách tří světadílů.
Bambus, teak, jatoba a merbau jsou nejužívanějším kvartetem v mnohem širším výčtu k nám dovážených exotických dřevin. Obecně je možné říci, že všechny dřeviny z Afriky, Asie a Jižní Ameriky mají oproti tuzemským vyšší tvrdost a stabilitu, a podléhají tedy menším objemovým změnám. Připočteme-li k těmto kladům ještě nutnost dovozu, logicky nám z toho vyjde i úměrně vyšší pořizovací cena. Jedinečnost exotického dřeva však u vás vytvoří doslova solitérní prvek mezi zařízením vašeho interiéru.
Také zde ale existuje cenově příznivější varianta - takzvané průmyslové mozaiky. Jde o malé pásky z exotických dřevin pospojované nosnou tkaninou. Nižší pořizovací cena je dána tím, že se tyto mozaiky vyrábějí de facto z odpadu.

Pokud jste zahlédli v některém katalogu koupelnu obloženou dřevem, můžete si být jisti, že na
99 % jde o teak. Jako jedné z mála dřevin mu nevadí voda. Proto se také využívá při výrobě lodí. Tyto výborné užitné vlastnosti se samozřejmě nutně odrážejí v ceně.

Pokud se rozhodnete zkrášlit svůj domov dřevěnou podlahou, mějte na paměti, že podlahy musí být před pokládkou správně „vyzrálé", aby nedocházelo u nich k velkým objemovým změnám.
K tomu jsou náchylná především méně kvalitní měkká dřeva. Pamatujte také na to, že pod dřevěnou podlahou musí být zvuková izolace a podlaha nesmí být natvrdo spojena se stropním panelem. Jinak si budou sousedi pod vámi myslet, že se nad nimi prochází stádo slonů.

Jak nakupovat dlažbu

Před nákupem si dlažbu prohlédněte na denním světle a zkontrolujte i délku záruční doby. Koupě keramické dlažby má řadu příjemných stránek, ale také je potřeba k nákupu přistupovat realisticky a s chladnou hlavou. Ukvapit se často znamená pokazit výslednou podobu a můžete pak získat pocit promarněné investice i ztráty času. A to určitě nestojí za to.

Dlažbu vybírejte vždy v prodejně a ne z obrázkového katalogu. Není nic klamavějšího než fotografie. Mnohem lepší je, když si vezmete skutečný vzorek do ruky a prohlédnete si ho na denním světle. Provádíte-li srovnání více nabídek, zaměřte se na porovnání termínu dodávek, délky záruční doby (na výrobek i na pokládku) a na reklamační podmínky. Jestli-že si odvážíte dlažbu domů sami, zkontrolujte si jednotnost popisu krabic, v nichž je vaše budoucí podlaha uložena. Může se stát, že ve skladu omylem promíchali různé odstíny dlažeb, a vy si tak ušetříte případnou další cestu a reklamaci. Totéž platí i v případě, že vám dovezou dlažbu domů. Méně pečlivý pracovník vám s klidným srdcem položí různé odstíny, protože se v dobré víře může domnívat, že to byl váš záměr. A bourat čerstvě položenou podlahu není nic příjemného. Nekupujte nikdy dlažbu přesně na velikost místnosti: je třeba mít o deset až patnáct procent více dlaždic, protože musíte počítat s přířezy a opravami. Kdybyste nakoupili na míru, mohl by vám ve finále na část podlahy chybět materiál a nebyli byste první ani poslední, komu se stalo, že dokoupené dlaždice barevně neladily s již položenými.

U bazénů je důležité mít protiskluzovou dlažbu. Pokud si ji položíte i před vanu nebo umývadlo, rozhodně neuděláte chybu.
Důležitým technickým parametrem u dlažby je otěr. V běžné domác­nosti vystačíte s otěrem 3 (PEI 3).
Při koupi nepořizujte dlaždice přesně na velikost místnosti. Nešetřete a mějte ještě o 10 až 15 % dlažby více, než je plo­cha místnosti.
Rozdíl v nabídkách dodavatelských firem může vzniknout různými způsoby. Solidní firmy mají v rozpočtu zaúčtované lepidlo nebo jiný druh spojovacího materiálu a spáro­vací hmoty.

Corian - luxusní materiál v interiéru

Vypadá jako kámen, ale na dotek je teplý a příjemný. Corian je originální povr­chový materiál.
Byl vynalezen v polovině šedesátých let minulé­ho století a jeho úkolem bylo na­hradit přírodní kámen v interiérech. Ka­meni je podobný svou solidností a stálostí, ale je teplý a příjemný na dotek. Používá se v domác­nostech i v komerčních interié­rech.

Vyrábí se z přírodních mine­rálů, ze dvou třetin ho tvoří bauxit (ATH), pojivem je akrylátová pryskyřice (PMMA), která má jednotřetinové zastoupení.  Výsledkem je pevná, homogenní a masivní hmota s rovnoměrně rozloženou barvou a texturou v celém průřezu. Dokonalý materiál Corian je možné řezat, frézo­vat, brousit, lepit­ podobně jako tvrdé dřevo. Kromě toho se dá ta­ké tepelně tvarovat.
Díky vyspělé technologii lepení a broušení ne­má výsledná pracovní deska nebo pult žádné spáry. Rovněž zde ne­zůstávají skvrny od kávy, červe­ného vína ani ovoce.
Údržba Co­rianu je snadná, pěkný vzhled si zachovává po celou dobu život­nosti. Při běžném užívání stačí omýt vodou a abrazivními prášky. Škrábance a drobné vrypy je mož­né odstranit prostým přebrouše­ním a přeleštěním­, celistvost ani vzhled barevné plochy přitom neutrpí.

V domácnosti se uplatnění hlavně v kuchyni. V komerčních interiérech lze se tento materiál díky tepelnému tvarování využít při výrobě nábytku, svítidel, recepčních pultů...
Široké spektrum možností využití Corianu je podpořeno nabídkou více než 100 barevných odstínů. Finální povrchovou úpravu lze provést od saténového matu až po vyso­ký lesk.