Básníci se shodují - červen je nejkrásnější měsíc v Čechách. A to i přesto, že pověstná Medardova kápě prý čtyřicet dní kape. Zato sady a zahrady hýří barevnou nádherou květů, husté koruny stromů a štavnatě zelené větve keřů lákají k procházkám a posezení na lavičce...
V červnu slavíme Mezinárodní den dětí, probíhá ve znamení posledního zvonění, maturit, konce školního roku a vysokoškolských promocí.
Mnoho párů si v červnu vybírá svůj den svatební... To vše nás vybízí, abychom vybrali nejkrásnější květy do kytice, která bude odpovídat slavnostní chvíli, při níž bude předána.
Maturita a promoce
„Finis coronat opus,“ říkávali staří latiníci a dodnes se toto rčení objevuje na oznámeních o ukončení studia. Však by také dlouhá léta náročné práce měla být korunována se vší parádou. Což znamená, že květiny při tom rozhodně nesmí chybět! Před květinami hrnkovými dáme tentokrát přednost květinám řezaným. Kytice se dává nejen absolventkám, ale i absolventům, kyticí můžeme poděkovat profesorům,
stejně jako rodičům. Je samozřejmé, že každá kytice bude vypadat jinak.
Pro mladé dívky - maturantky vybereme zřejmě různobarevné květy, které dohromady vytvoří romanticky něžnou, nebo naopak mírně rozvernou kytičku. Pro maturanta nebo čerstvého absolventa školy vysoké zvolíme střízlivě mužnou vazbu, ve které bude dominovat jediný květ, například exotická strelicie (Strelitzia), anturium (Anthurium) či nevadlec (Celosla). Zato jejich kolegyně se mohou doslova ztratit za kyticemi klasicky jednodruhovými (z růží, gerber, karafiátů apod.) stejně jako za efektními sestavami z různých druhů květin, sladěných do jednoho barevného tónu, anebo za kyticemi uvázanými z květů pestrých jako letní záhon.
Kytice zásadně předáváme bez ochranného papíru (netýká se samozřejmě ozdobných celofánů), a protože naším přáním je, abychom způsobili oslavenci jen a jen radost, vynasnažíme se, aby konce stonků nezpůsobily na oděvu obdarované osoby nežádoucí mokré mapy.
Tak jako se změnil názor na šaty pro nevěstu, změnilo se i pojetí svatebních kytic. Zdaleka už to nejsou jen bílé či pastelové barvy, které si pro tento nejkrásnější den svého života zvolí. Důležité ale je, aby všechno včetně ozdob do vlasů, kytičky v ženichově klopě, kytice maminek, družiček, dekorací na auta atd. tvořilo harmonický celek a podtrhlo tak charakter nevěsty.
V každém specializovaném květinářství si můžeme v klidu předem prohlédnout nabídkový katalog a na místě se poradit s vyškolenými floristy. Ovšem záleží jen a jedině na nás, zda se nakonec rozhodneme pro klasicky uspořádanou kytičku v biedermeierovském stylu ze žlutých gerber, růžiček či chryzantém, nebo pro exkluzivní vazbu z orchidejí připomínající vodopád, případně zda dáme přednost kytici, která působí, jako kdyby pocházela z domácí zahrádky nebo louky.
Přední místo na žebříčku oblíbenosti si stále uchovávají růže. A to nejen ty červené, které jsou synonymem pro „Miluji tě“, bílé jako znak čistoty a nevinnosti, ale i jasně korálové vyjadřující touhu či žluté a čajové, které znamenají radost. Ty, které si kupujeme v květinářských obchodech dnes, vznikly dlouholetým křížením prapůvodních růží čínské, galské a vonné.
Do kytic se často používají také růže mnohokvěté. V kyticích vždy udávají tón, ale i jediný jejich květ zůstává symbolem mládí, krásy, lásky.
Šestý měsíc v roce prý chutná po jahodách a voní po růžích. Přináší radostné očekávání blížících se prázdnin. Nebo vykročení do nového života.
Ať je tedy vždy měsícem štěstí!
Založení skalky na zahradě
Skalku musíme předem dobře promyslet a vybudovat - náhodná hromada kamení, země a rostlin nás příliš těšit nebude. Místo pro založení skalky má být volné, nezastíněné stromy.
Nejvhodnější jsou svahy, pokud možno obrácené k východu. Jižní svahy jsou
příliš suché a vyžadují specifický výběr rostlin. Také na severním svahu se dá vybudovat pěkná skalka. Zvolíme pro ni stínomilné a vysokohorské rostliny.
Aby naše skalka vypadala esteticky a přirozeně, používáme na její stavbu jen jeden druh kamene. Nejvhodnější je vždy ten, který se vyskytuje v přírodě kolem naší zahrady.
Ke stavbě skalky nepoužíváme čerstvě lámaný kámen. Pokud je to možné, hledáme kameny omšelé, přirozeně zvětralé a porostlé lišejníkem.
Nejvhodnější dobou pro zakládání skalky je podzim. Kameny se do jara dokonale „usadí“, zem slehne, jarní tání a deště nám ukáží, kde je potřeba přidat zábrany.
Rostlinami budeme osazovat skalku v březnu a dubnu. Skalničkáři nemusí zdolávat velehory, aby objevili rostlinu, která je pro jejich skalku nejvhodnější. Ostatně, kdybyste se jich zeptali, co je jednodušší, zda objevovat nové květiny kdesi na vrcholcích skal nebo udžovat své skalní království na zahradě, většina by se přiklonila k horolezectví.
Každá rostlinka potřebuje něco jiného - ta slunce, jiná chlad, jedna vápno, druhá vánek. Jedna se zimomřivě choulí u skalní stěny, jiná se houpe nad roklí, zavěšená na stonku jako opice na ocásku. Robustní netřesky se zarputile drží v rozsedlinách, drobné kapradinky tryskají ze sebemenších puklin. A tam, kam nevyšplhá ani koza, zlatě se smějí kamzičníky. Podle čeho asi dostaly jméno?
Naše země má jeden z největších klubů skalničkářů na světě. V Anglii, kde je zahrádkaření také velmi populární, stačí koryto s několika netřesky, polštářek plamének - a už jste skalničkář. Proti tomu jsou skalky našich pěstitelů opravdovými horami
Aby naše skalka vypadala esteticky a přirozeně, používáme na její stavbu jen jeden druh kamene. Nejvhodnější je vždy ten, který se vyskytuje v přírodě kolem naší zahrady.
Ke stavbě skalky nepoužíváme čerstvě lámaný kámen. Pokud je to možné, hledáme kameny omšelé, přirozeně zvětralé a porostlé lišejníkem.
Nejvhodnější dobou pro zakládání skalky je podzim. Kameny se do jara dokonale „usadí“, zem slehne, jarní tání a deště nám ukáží, kde je potřeba přidat zábrany.
Rostlinami budeme osazovat skalku v březnu a dubnu. Skalničkáři nemusí zdolávat velehory, aby objevili rostlinu, která je pro jejich skalku nejvhodnější. Ostatně, kdybyste se jich zeptali, co je jednodušší, zda objevovat nové květiny kdesi na vrcholcích skal nebo udžovat své skalní království na zahradě, většina by se přiklonila k horolezectví.
Každá rostlinka potřebuje něco jiného - ta slunce, jiná chlad, jedna vápno, druhá vánek. Jedna se zimomřivě choulí u skalní stěny, jiná se houpe nad roklí, zavěšená na stonku jako opice na ocásku. Robustní netřesky se zarputile drží v rozsedlinách, drobné kapradinky tryskají ze sebemenších puklin. A tam, kam nevyšplhá ani koza, zlatě se smějí kamzičníky. Podle čeho asi dostaly jméno?
Naše země má jeden z největších klubů skalničkářů na světě. V Anglii, kde je zahrádkaření také velmi populární, stačí koryto s několika netřesky, polštářek plamének - a už jste skalničkář. Proti tomu jsou skalky našich pěstitelů opravdovými horami
Letní péče o růže
Na záhony nastoupily královny květin. Po jaru plném cibulovin a kvetoucích stromů převzaly vládu růže. Pokvetou nám v bytě za oknem, ve skleníku, přátelé malých rostlin si vyberou odrůdy skalkové, jiní zase plazivé, pnoucí velkokvěté, drobnokvěté, mnohokvěté...
Letní péči o růže představuje především zálivka. Ne ovšem ta zběžná, každodenní, která zvlhčí jen povrch půdy. Růže mají nejvíce kořínků, přijímajících vláhu, v hloubce asi 50 cm. Aby se k nim voda dostala, musíme ji vylévat ke kořenům, v dávce 30 až 50 litrů na metr čtvereční. Přepočteno na zalévací konve to znamená ke každému keři vykropit pomalu postupně alespoň jednu desetilitrovou konev odražené vody. Taková zásoba vláhy pak rostlině vydrží nejméně týden. Druhou možností je takzvaná suchá zálivka. Říkáme tak důkladnému a co nejčastějšímu kypření povrchu záhonů, při němž zároveň odstraňujeme plevele. Do kypré půdy se jednak snáze vsakuje voda, jednak se snižuje její odpařování. Plevele do růžových záhonů nepatří vůbec.
Aby byly růže pěkné po celou vegetační dobu, provádíme na nich takzvaný letní řez. Především odstraňujeme odkvetlé květy hned, jakmile přestanou být pěkné, ještě před opadáním korunních plátků. Velkokvětou růži odřízneme s částí stonku s neúplnými listy a pokud možno i prvním úplným, pětičetným lis-tem. Řez vedeme asi 5-8 mm nad dalším zdravým očkem. To by mělo směřovat ven z keře, aby si rostlina udržovala pěkný tvar. Mnohokvětým a pnoucím růžím odstřihneme celé květenství nad prvním listem.
I růže mají své nepřátele, mezi které patří:
PADLÍ RŮŽOVÉ je nejčastější chorobou růží. Na listech, zelených výhonech, kalichu i na květech je bílý nebo našedlý plstnatý povlak. Jakmile zjistíme jeho výskyt, musíme růže stříkat chemickými přípravky a postřik opakovat ještě dvakrát po pěti až sedmi dnech. V prodejnách zahrádkářských potřeb je široký výběr ochranných přípravků. Při jejich použití se přísně řídíme návodem, zejména co do ředění přípravku.
ČERNÁ SKVRNITOST růží se projevuje zejména na listech, vyskytnout se však může i na letorostech. Objevují se černé až nafialovělé skvrny, které se zvětšují, spojují, listy žloutnou a opadávají. Tuto chorobu podporuje zálivka na list místo ke kořenům. Ochranou je vedle postřiku chemickými přípravky důsledné sbírání veškerého opadaného listí i odstřižených částí rostlin a jejich spálení.
PLÍSEŇ ŠEDÁ se nejčastěji projevuje na poupatech, která se nerozvinou, zasychají a odumírají. Vyskytuje se hlavně v obdobích s velkými výkyvy teplot a vysokou vzdušnou vlhkostí, například na podzim.
MŠICE poznáme snadno, konce letorostů a poupata jimi bývají přímo obalena. Výhony vadnou, poupata se listů podél hlavního žebra, tím se okraje listů svinují do trubiček a larvě pak poskytují obydlí i potravu. Takové listy musíme z keře odstranit a spálit. Nejlepší je chránit keře preventivním postřikem v polovině května a opakovat jej ještě dvakrát, vždy po deseti dnech.
Při všech chemických ošetřeních pamatujeme i na vlastní bezpečnost. Znamená to vhodně se obléci, chránit oči, nejíst, nepít a nekouřit během práce, po skončení se důkladně umýt.
Varování nakonec - buďme velmi opatrní, pokud používáme poblíž růžového záhonu systémový herbicid Roundup. Růže jsou na tento přípravek mimořádně citlivé a i nepatrné množství, zanesené na ně třeba závanem větru, je těžce poškozuje.
Letní péči o růže představuje především zálivka. Ne ovšem ta zběžná, každodenní, která zvlhčí jen povrch půdy. Růže mají nejvíce kořínků, přijímajících vláhu, v hloubce asi 50 cm. Aby se k nim voda dostala, musíme ji vylévat ke kořenům, v dávce 30 až 50 litrů na metr čtvereční. Přepočteno na zalévací konve to znamená ke každému keři vykropit pomalu postupně alespoň jednu desetilitrovou konev odražené vody. Taková zásoba vláhy pak rostlině vydrží nejméně týden. Druhou možností je takzvaná suchá zálivka. Říkáme tak důkladnému a co nejčastějšímu kypření povrchu záhonů, při němž zároveň odstraňujeme plevele. Do kypré půdy se jednak snáze vsakuje voda, jednak se snižuje její odpařování. Plevele do růžových záhonů nepatří vůbec.
Aby byly růže pěkné po celou vegetační dobu, provádíme na nich takzvaný letní řez. Především odstraňujeme odkvetlé květy hned, jakmile přestanou být pěkné, ještě před opadáním korunních plátků. Velkokvětou růži odřízneme s částí stonku s neúplnými listy a pokud možno i prvním úplným, pětičetným lis-tem. Řez vedeme asi 5-8 mm nad dalším zdravým očkem. To by mělo směřovat ven z keře, aby si rostlina udržovala pěkný tvar. Mnohokvětým a pnoucím růžím odstřihneme celé květenství nad prvním listem.
I růže mají své nepřátele, mezi které patří:
PADLÍ RŮŽOVÉ je nejčastější chorobou růží. Na listech, zelených výhonech, kalichu i na květech je bílý nebo našedlý plstnatý povlak. Jakmile zjistíme jeho výskyt, musíme růže stříkat chemickými přípravky a postřik opakovat ještě dvakrát po pěti až sedmi dnech. V prodejnách zahrádkářských potřeb je široký výběr ochranných přípravků. Při jejich použití se přísně řídíme návodem, zejména co do ředění přípravku.
ČERNÁ SKVRNITOST růží se projevuje zejména na listech, vyskytnout se však může i na letorostech. Objevují se černé až nafialovělé skvrny, které se zvětšují, spojují, listy žloutnou a opadávají. Tuto chorobu podporuje zálivka na list místo ke kořenům. Ochranou je vedle postřiku chemickými přípravky důsledné sbírání veškerého opadaného listí i odstřižených částí rostlin a jejich spálení.
PLÍSEŇ ŠEDÁ se nejčastěji projevuje na poupatech, která se nerozvinou, zasychají a odumírají. Vyskytuje se hlavně v obdobích s velkými výkyvy teplot a vysokou vzdušnou vlhkostí, například na podzim.
MŠICE poznáme snadno, konce letorostů a poupata jimi bývají přímo obalena. Výhony vadnou, poupata se listů podél hlavního žebra, tím se okraje listů svinují do trubiček a larvě pak poskytují obydlí i potravu. Takové listy musíme z keře odstranit a spálit. Nejlepší je chránit keře preventivním postřikem v polovině května a opakovat jej ještě dvakrát, vždy po deseti dnech.
Při všech chemických ošetřeních pamatujeme i na vlastní bezpečnost. Znamená to vhodně se obléci, chránit oči, nejíst, nepít a nekouřit během práce, po skončení se důkladně umýt.
Varování nakonec - buďme velmi opatrní, pokud používáme poblíž růžového záhonu systémový herbicid Roundup. Růže jsou na tento přípravek mimořádně citlivé a i nepatrné množství, zanesené na ně třeba závanem větru, je těžce poškozuje.
Jak připravit vánoční tabuli
V českých rodinách obvykle začínají Vánoce opulentní hostinou, plnou kulinářských požitků. Tento rituál však není jen otázkou lákavých pokrmů. Bohatě prostřená tabule má mít především působivou a vkusnou úpravu, která
stolovníkům nabídne také pastvu pro oči. Tajemství krásně prostřeného stolu
spočívá především v harmonickém barevném ladění. Dobře zvolené odstíny a je
jich kombinace i jemné dekorativní detaily propůjčí stolu ušlechtilý vzhled i kouzelnou atmosféru, která dýchá vánoční poezií.
Dominantu stolu tvoří třípatrová mísa na ovoce. Chceme-li aby dýchala zimní náladou, mžeme omyté a ještě vlhké ovoce posypat krystalovým cukrem nebo moučkovým cukrem, který pak bude působit jako jinovatka.
Chceme-li, aby místo u stolu či jiné překvapení zůstalo chvilku tajemstvím, vepíšeme je do malých ozdobných cedulek z dekoračního papíru, svážeme do ruličky a vložíme do připravených pohárů či prostřených talířů.
Dekorační kroužek s klíčky na ubrousky symbolicky odemkne vaše místo u stolu. Máme-li v zásobě pár starých klíčů, můžeme je (patřičně naleštěné) navléknout na ozdobnou šňůrku a použít stejně.
Hosty uvítáme originálními jmenovkami. Stačí včas vylisovat několik pěkně zbarvených listů, přetřít je opatrně zlatou barvou a černým fixem vepsat jména svých blízkých.
Příbory mohou „rozkvést" ve vlastnoručně připraveném věnečku ze sušených květin, nebo je navlékneme do hotových ozdobných kroužků na svíčky.
Než se pustíme do výzdoby a prostírání, rozhodneme se v jakém tónu bude slavnostní tabule provedena. Už několik let jsou v oblibě průhledné a poloprůhledné materiály, různé voály či organtýn na ubrusech i prostírání. Další možností jsou hrubší lněné látky v režné a smetanové barvě. Mohou je zdobit lemy tón v tónu, nebo naopak v kontrastním odstínu.
Bilé perličkové svíce nebo exotický květ propůjčí stolu nádech romantiky. Můžeme si je pořídit i pod stromeček - pěkně nám posvítí na dárky
Slavnostní servis např. s modrozlatým dekorem by měl barevně korespondovat se základními barvami celé tabule - modrou, bílou a zlatou.
Světlo svíček přináší kouzlo pravé vánoční atmosféry. Pozornost na stole i v celém bytě upoutají velké tvary kouli či válců, které nám pěkné prosvítí celé svátky. Stejně dekorativní jsou i menší typy svící, například ve tvaru dýně.
Na vánoční tabuli můžeme připravit například půvabné stromečky v květináči. Kouli z aranžovací hmoty polepíme směsí šištiček a sušených květů, napíchneme na několik dřevěných tyček a vložíme do květináče, který vyplníme sádrou. Její povrch po zaschnutí pokryjeme mechem a nakonec vše přestříkneme zlatou barvou ve spreji.
Jarní příprava venkovního bydlení
S nástupem jara je nejvyšší čas probudit k životu také venkovní bydlení. Stačí k tomu málo.
- Důkladně zameťte všechna vydlážděná místa hrubým koštětem a omyjte je horkou vodou s přídavkem saponátu. Zažranou špínu, nebo dokonce plíseň vám pomůže zlikvidovat Savo či podobný přípravek. Nechte ho pracovat tak půlhodinku a pak místo opláchněte vodou.
- Venkovní dřevěné povrchy osvěžíte tak, že je omyjete slabým roztokem jedlé sody a teplé vody.
- S vyčištěním zahradního grilu si poradí jedlá soda: nasypte ji na vlhký kartáč s tvrdšími štětinami, všechno jím důkladně vydrbejte a pak opláchněte vodou. Na hodně připečené zbytky platí drátěný kartáč a pasta, kterou si vyrobíte ze 3 dílů jedlé sody a 1 dílu teplé vody. Opět opláchněte.
- Plátěné slunečníky, lehátka a podobné venkovní textilie nejdřív vykartáčujte hrubým kartáčem, potom je omyjte mýdlovou vodou a opláchněte. Zůstanou-li na látce přesto nějaké skvrny, posypte je zázračnou sodou, nechte pár minut působit a spláchněte studenou vodou.
- Kování zahradního nábytku ošetřete kapkou rostlinného oleje nebo vazelínou.
- Nábytek z kovových trubek otřete vlhkým hadříkem namočeným v slabě mýdlové vodě a pak ho trochou leštidla vypulírujte. Ochrání ho to i před rzí.
- Bambusový, ratanový a rákosový nábytek omyjte teplou osolenou vodou, ale dejte pozor, aby ji nenasákl. Můžete ho potom ještě přetřít čirým venkovním lakem nebo fermeží. Předtím ho ale nechte důkladně vyschnout.
- Nábytek ze dřeva omyjte mýdlovou vodou. Pokud ztratil lesk, osvěžte ho balzámem na dřevo, který necháte chvíli působit a pak vyleštíte. Taky můžete dřevo lehce přejet jemným smirkovým papírem a naolejovat.
Nenáročné zahradní trvalky
Lidé, kteří mají ,zelené ruce', by přiměli ke květu
snad i umělou kapradinu. Ostatní se snaží, aby to
u nich na zahradě vypadalo k světu,
a po tuhé zimě či parném létě jen smířeně sčítají
ztráty. Jedněm i druhým usnadní život dobře
vybrané rostliny: krásné, a přitom odolné,
vytrvalé a nenáročné. Zkrátka takové, které si
poradí samy.
Výběr květin by se vždycky měl přizpůsobit
prostředí, v němž budou růst.
Slunná zahrada s propustnou půdou je ideálem středomořských květin, stinná tišina pod korunami stromů poskytne domov druhům, které pocházejí z lesů a hájů, a kamenitá stráň se zase může proměnit v nekonečnou skalku.
Jenže co s obyčejnou zahradou, jakých je všude kolem dvanáct do tuctu? I pro takovou se najdou vděčné rostliny, které si nevybírají, přežijí mráz i sucho a pořád vypadají hezky.
Lenovník (Phormium) připomíná hnízdo mečů zapíchaných do země. Podle odrůdy mohou být zelené, žluté, růžové či vínové i různobarevné pruhované. Roste na slunném i polostinném stanovišti s propustnou půdou. Je ale choulostivý na zimu, takže se v chladných oblastech pěstuje jako přenosná rostlina v nádobě.
Kontryhel (Alchemilla) - kromě něžně žlutavých kvítků má kontryhel pro své pěstitele ještě bonus - stříbrné řetízky kapek na listech. Není to rosa ani déšť, ale přebytečná voda vytlačená z listů. Nejčastěji pěstovaný druh, kontryhel měkký (Alchemilla mollis), se doporučuje jako stínomilná trvalka - snese však i slunce a je nenáročný na půdu.
Vrbina penízková (Lysimachia nummularia) u nás planě roste na vlhkých lukách a v křovinách u břehů řek i rybníků. Na slunném či polostinném stanovišti s vlhkou půdou tvoří husté koberce. V květnu až červenci se osype jasně žlutými kvítky - a kdyby vám to bylo málo, vyzkoušejte zlatolistou odrůdu Aurea.
Mahonie (Mahonia). Jen před málokterou chalupou chyběla nenáročná stálezelená mahonie. Mohla (a dosud může) růst na slunci, v polostínu i stínu, a ani půdu si nevybírá. Je jich několik druhů, najdou se plazivé i vzpřímeně rostoucí a některé z nich během let vyšplhají i do třímetrové výšky.
Skalník (Cotoneaster) se uplatní na skalce, v živém plotu, ve skupině keřů i jako solitéra. Každý z asi 50 druhů se na jaře pochlubí bílými květy a na podzim červenými plody. Může růst na slunci i v polostínu v každé zahradní půdě. Plody jsou jedlé, a tak se nemusíte bát, že si zvědavé děti ublíží.
Plamének (Clematis) - málokterá venkovská zahrada se obejde bez plaménku. Ale který z dvou stovek druhů a nespočtu kultivarů je ten pravý? K nejméně náročným příslušníkům tohoto početného rodu patří plamének horský (Clematis montana). Není vybíravý na stanoviště (i když v úplném stínu se mu dařit nebude) a může se pnout po plotě, altánu i staré, dávno neplodící jabloni či hrušni. I řez je snadný: stačí jen po odkvětu ostřihnout odumřelé nebo slabé výhony.
Zahradních třezalka (Hypericum). Rozložité vzpřímené keře jen málokdy přerostou výšku jednoho metru a daří se jim v propustných, třeba i neúrodných kamenitých půdách na slunci i v polostínu. Nepřehlédnutelné zlatavé talíře květů se objevují od června do září, a pokud se keř příliš rozroste, můžete jej na jaře směle zkrátit. Nutné to však není.
Pryšec mnohobarvý (Euphorbia polychroma) je jako nenápadný číšník v dobré kavárně. Svou tichou, nevtíravou práci odvádí na skalce, mezi trvalkami, ale třeba i u rybníčku nebo v popředí různých jehličnanů - a sluší mu to od jara až do podzimu. Dorůstá výšky 30 až 50 centimetrů a během let vytváří elegantní kulaté trsy.
Křešina čili montbrécie (Crocosmia) připomíná jakoby zmenšený mečík, ať už vzhledem, nebo nároky a způsobem pěstování. Pokud její hlízy na jaře zasadíte do propustné půdy na slunném či polostinném stanovišti, odmění vás květy, které se objeví v červenci a vydrží až do prvního mrazu. Pak nezbývá než hlízy zase vyjmout ze země a uložit k přezimování do sklepa nebo do garáže. Škála barev květů montbrécie se pohybuje od citronově žluté po sytě červenou.
Břečťan popínavý (Hedera helix) - zasadit a zapomenout - to je stručný návod pro pěstitele břečťanu popínavého (Hedera helix). Zapomenout ale neznamená přehlédnout: moderní odrůdy téhle vděčné popínavky totiž snad ani minout pohledem nelze. V širokém sortimentu se najdou břečťany se zlatou kresbou na listech (Goldheart), právě tak jako zelenobílé nebo vzorované růžově či vínově. Při výsadbě ovšem nezapomeňte na pravidlo: čím méně zelené barvy na listech, tím víc slunce rostlina potřebuje.
Slunná zahrada s propustnou půdou je ideálem středomořských květin, stinná tišina pod korunami stromů poskytne domov druhům, které pocházejí z lesů a hájů, a kamenitá stráň se zase může proměnit v nekonečnou skalku.
Jenže co s obyčejnou zahradou, jakých je všude kolem dvanáct do tuctu? I pro takovou se najdou vděčné rostliny, které si nevybírají, přežijí mráz i sucho a pořád vypadají hezky.
Lenovník (Phormium) připomíná hnízdo mečů zapíchaných do země. Podle odrůdy mohou být zelené, žluté, růžové či vínové i různobarevné pruhované. Roste na slunném i polostinném stanovišti s propustnou půdou. Je ale choulostivý na zimu, takže se v chladných oblastech pěstuje jako přenosná rostlina v nádobě.
Kontryhel (Alchemilla) - kromě něžně žlutavých kvítků má kontryhel pro své pěstitele ještě bonus - stříbrné řetízky kapek na listech. Není to rosa ani déšť, ale přebytečná voda vytlačená z listů. Nejčastěji pěstovaný druh, kontryhel měkký (Alchemilla mollis), se doporučuje jako stínomilná trvalka - snese však i slunce a je nenáročný na půdu.
Vrbina penízková (Lysimachia nummularia) u nás planě roste na vlhkých lukách a v křovinách u břehů řek i rybníků. Na slunném či polostinném stanovišti s vlhkou půdou tvoří husté koberce. V květnu až červenci se osype jasně žlutými kvítky - a kdyby vám to bylo málo, vyzkoušejte zlatolistou odrůdu Aurea.
Mahonie (Mahonia). Jen před málokterou chalupou chyběla nenáročná stálezelená mahonie. Mohla (a dosud může) růst na slunci, v polostínu i stínu, a ani půdu si nevybírá. Je jich několik druhů, najdou se plazivé i vzpřímeně rostoucí a některé z nich během let vyšplhají i do třímetrové výšky.
Skalník (Cotoneaster) se uplatní na skalce, v živém plotu, ve skupině keřů i jako solitéra. Každý z asi 50 druhů se na jaře pochlubí bílými květy a na podzim červenými plody. Může růst na slunci i v polostínu v každé zahradní půdě. Plody jsou jedlé, a tak se nemusíte bát, že si zvědavé děti ublíží.
Plamének (Clematis) - málokterá venkovská zahrada se obejde bez plaménku. Ale který z dvou stovek druhů a nespočtu kultivarů je ten pravý? K nejméně náročným příslušníkům tohoto početného rodu patří plamének horský (Clematis montana). Není vybíravý na stanoviště (i když v úplném stínu se mu dařit nebude) a může se pnout po plotě, altánu i staré, dávno neplodící jabloni či hrušni. I řez je snadný: stačí jen po odkvětu ostřihnout odumřelé nebo slabé výhony.
Zahradních třezalka (Hypericum). Rozložité vzpřímené keře jen málokdy přerostou výšku jednoho metru a daří se jim v propustných, třeba i neúrodných kamenitých půdách na slunci i v polostínu. Nepřehlédnutelné zlatavé talíře květů se objevují od června do září, a pokud se keř příliš rozroste, můžete jej na jaře směle zkrátit. Nutné to však není.
Pryšec mnohobarvý (Euphorbia polychroma) je jako nenápadný číšník v dobré kavárně. Svou tichou, nevtíravou práci odvádí na skalce, mezi trvalkami, ale třeba i u rybníčku nebo v popředí různých jehličnanů - a sluší mu to od jara až do podzimu. Dorůstá výšky 30 až 50 centimetrů a během let vytváří elegantní kulaté trsy.
Křešina čili montbrécie (Crocosmia) připomíná jakoby zmenšený mečík, ať už vzhledem, nebo nároky a způsobem pěstování. Pokud její hlízy na jaře zasadíte do propustné půdy na slunném či polostinném stanovišti, odmění vás květy, které se objeví v červenci a vydrží až do prvního mrazu. Pak nezbývá než hlízy zase vyjmout ze země a uložit k přezimování do sklepa nebo do garáže. Škála barev květů montbrécie se pohybuje od citronově žluté po sytě červenou.
Břečťan popínavý (Hedera helix) - zasadit a zapomenout - to je stručný návod pro pěstitele břečťanu popínavého (Hedera helix). Zapomenout ale neznamená přehlédnout: moderní odrůdy téhle vděčné popínavky totiž snad ani minout pohledem nelze. V širokém sortimentu se najdou břečťany se zlatou kresbou na listech (Goldheart), právě tak jako zelenobílé nebo vzorované růžově či vínově. Při výsadbě ovšem nezapomeňte na pravidlo: čím méně zelené barvy na listech, tím víc slunce rostlina potřebuje.
Půda - poklad zahrady
Základem úspěšného pěstování okrasných a užitkových rostlin je odborně ošetřovaná půda.
Každý majitel zahrady touží po malebné hojnosti květů a bohaté sklizni křehké zeleniny či šťavnatého ovoce. Ovšem pěstební úspěchy vycházejí jedině z dokonalého seznámení s kvalitou obdělávané půdy a následně z pozorné a včasné péče o tento nejcennější poklad na zahradě.
Některé druhy půd mají tak vyhraněný charakter (vápenité půdy, rašelinné půdy, písčité půdy), že se jen těžko proměňují na ideální kyprou zahradní půdu s neutrální reakcí. Tady pomůže jediné, pěstovat na této půdě ty druhy okrasných a užitkových rostlin, kterým tyto půdy plně vyhovují anebo které úspěšně prosperují na kterémkoliv druhu půdy. Ale i dlouhodobě obhospodařovaná zahradní půda občas potřebuje omlazující kúru.
Jaro je nejvhodnějším obdobím k ošetření a k zlepšení její kvality. Každému většímu zásahu by měl předcházet půdní rozbor v laboratořích, který objektivně stanoví mechanické a chemické složení půdy a její půdní reakci (pH).
Půda na zahradě není mrtvým světem, ale v horních vrstvách živým společenstvím s vlastními pevnými zákony. Je životním prostředím pro neuvěřitelně velký počet malých živočichů. Výsledkem vzájemného, miliony let vyladěného spolupůsobení je živá vrstva úrodné půdy. Necitlivé škodlivé zásahy tyto citlivé mikroorganismy likvidují. Je to především příliš silné stlačení půdního povrchu, kdy je v půdě obsah vody a vzduchu snížený na minimum, např. ušlapané půdy, půdy uježděné těžkými nákladními auty a stavebními stroji. Také příliš hluboké přerývání ničí životní prostředí pro mikroorganismy a narušuje jejich vazby a propojení. Svrchní vrstva se dostává do hloubky, kde půdní život odumírá.
Naštěstí tyto nepatrné půdní organismy citlivě reagují na vytvoření optimálního prostředí pro jejich existenci, takže v průběhu několika let můžete proměnit téměř každý kousek své zahrady v úrodnou, kyprou zahradní půdu plnou života. Samozřejmě že živou půdou musí prostupovat vzduch a voda.
Zahradní půda se skládá z neživých (minerálních - anorganických) a živých (organických) součástí. Minerální součástky se velmi liší ve velikosti, tvaru a v rozptýlení. Určují druh půdy. Největší minerální částečky mají pískovité půdy, nejmenší jíly. Extrémní půdy (jílovité a písčité) vyžadují každoroční promyšlenou péči, protože jen minerální látky v přijatelné formě jsou zdrojem živin pro rostliny.
K organickým půdním součástkám patří půdní organismy, kořeny, odumřelé a částečně rozložené části rostlin a živočichů. Rostliny mohou přijímat živiny teprve tehdy, když byly upravené pomocí procesů látkové přeměny rozličnými půdními organismy. Zarýváním odumřelých organických částí a pěstováním bobovitých rostlin podporujete rozvoj cenných půdních mikroorganismů.
Vzduch v půdě je základním předpokladem, aby rostliny a půdní organismy mohly existovat. Jak vysoký je podíl vzduchu v půdě, závisí na druhu půdy a obsahu organických látek v půdě. Organické látky nakypřují a provzdušňují půdu. V těžkých neprovzdušněných půdách drobné půdní organismy a rostliny jen živoří. Proto je důležité půdu pravidelně kypřit a obohacovat organickými látkami (především odumřelými rostlinami).
Voda v půdě rozpouští organické a anorganické látky a transportuje je v podobě živného roztoku k půdním organismům a kořenům rostlin. Základem dobrého hospodaření na zahradě je promyšlený zálivkový systém, který pokrývá celou zahradu a citlivě reaguje na nároky rostlin v různých ročních obdobích.
Některé druhy půd mají tak vyhraněný charakter (vápenité půdy, rašelinné půdy, písčité půdy), že se jen těžko proměňují na ideální kyprou zahradní půdu s neutrální reakcí. Tady pomůže jediné, pěstovat na této půdě ty druhy okrasných a užitkových rostlin, kterým tyto půdy plně vyhovují anebo které úspěšně prosperují na kterémkoliv druhu půdy. Ale i dlouhodobě obhospodařovaná zahradní půda občas potřebuje omlazující kúru.
Jaro je nejvhodnějším obdobím k ošetření a k zlepšení její kvality. Každému většímu zásahu by měl předcházet půdní rozbor v laboratořích, který objektivně stanoví mechanické a chemické složení půdy a její půdní reakci (pH).
Půda na zahradě není mrtvým světem, ale v horních vrstvách živým společenstvím s vlastními pevnými zákony. Je životním prostředím pro neuvěřitelně velký počet malých živočichů. Výsledkem vzájemného, miliony let vyladěného spolupůsobení je živá vrstva úrodné půdy. Necitlivé škodlivé zásahy tyto citlivé mikroorganismy likvidují. Je to především příliš silné stlačení půdního povrchu, kdy je v půdě obsah vody a vzduchu snížený na minimum, např. ušlapané půdy, půdy uježděné těžkými nákladními auty a stavebními stroji. Také příliš hluboké přerývání ničí životní prostředí pro mikroorganismy a narušuje jejich vazby a propojení. Svrchní vrstva se dostává do hloubky, kde půdní život odumírá.
Naštěstí tyto nepatrné půdní organismy citlivě reagují na vytvoření optimálního prostředí pro jejich existenci, takže v průběhu několika let můžete proměnit téměř každý kousek své zahrady v úrodnou, kyprou zahradní půdu plnou života. Samozřejmě že živou půdou musí prostupovat vzduch a voda.
Zahradní půda se skládá z neživých (minerálních - anorganických) a živých (organických) součástí. Minerální součástky se velmi liší ve velikosti, tvaru a v rozptýlení. Určují druh půdy. Největší minerální částečky mají pískovité půdy, nejmenší jíly. Extrémní půdy (jílovité a písčité) vyžadují každoroční promyšlenou péči, protože jen minerální látky v přijatelné formě jsou zdrojem živin pro rostliny.
K organickým půdním součástkám patří půdní organismy, kořeny, odumřelé a částečně rozložené části rostlin a živočichů. Rostliny mohou přijímat živiny teprve tehdy, když byly upravené pomocí procesů látkové přeměny rozličnými půdními organismy. Zarýváním odumřelých organických částí a pěstováním bobovitých rostlin podporujete rozvoj cenných půdních mikroorganismů.
Vzduch v půdě je základním předpokladem, aby rostliny a půdní organismy mohly existovat. Jak vysoký je podíl vzduchu v půdě, závisí na druhu půdy a obsahu organických látek v půdě. Organické látky nakypřují a provzdušňují půdu. V těžkých neprovzdušněných půdách drobné půdní organismy a rostliny jen živoří. Proto je důležité půdu pravidelně kypřit a obohacovat organickými látkami (především odumřelými rostlinami).
Voda v půdě rozpouští organické a anorganické látky a transportuje je v podobě živného roztoku k půdním organismům a kořenům rostlin. Základem dobrého hospodaření na zahradě je promyšlený zálivkový systém, který pokrývá celou zahradu a citlivě reaguje na nároky rostlin v různých ročních obdobích.
KLIMATIZACE - nenápadný pomocník pro zpříjemnění života
V našem zeměpisném pásmu se stává klimatizace nejen vítaným, ale více či méně nutným vybavením prostorů všeho druhu. Rychle si zvykáme na příjemně klimatizované supermarkety, hotely či benzinové pumpy a klimatizace v automobilech není již zdaleka neznámým pojmem.
Přitom většina z nás tráví více jak 50 % času doma, ve svém bytě či rodinném domě a dalších 30 % času pak na svém pracovišti. A přiznejme si, jak mnohokráte v parném létě s netrpělivostí očekáváme pořádnou bouřku a následné chvilkové ochlazení, které alespoň trochu vylepší horké letní počasí. Hlavně ve městech, kde slunce rozpálí vše, nemůžeme za teplých letních nocí dobře spát, jsme nervózní a v kanceláři se pak navíc celý den bezmocně potíme. A přitom stačí tak málo - účinné klimatizační zařízení.
Dávno pryč jsou přitom doby, kdy klimatizace byla něco nedostupného či pořízení tohoto zařízení bylo spojováno s určitým druhem snobismu. Dnešní zařízeni jsou nejen cenově dostupná a nenáročná na spotřebu elektrické energie (můžeme ji pro lepší představu porovnat se spotřebou žehličky), ale díky svým parametrům nám umožní zajistit příjemné a osvěžující prostředí.
Každé chladicí zařízení je přitom založeno na principu proudění vzduchu, který je ochlazován. V mnoha modelech klimatizací je tzv. TURBO, které umožní ochlazovat prostory rychleji a s větší intenzitou. Samozřejmostí je zabudovaný filtrační systém omezující na minimum množství prachu, bakterií a dalších nečistot ve vzduchu. Prakticky všechny klimatizace jsou vybaveny dálkovým ovladačem, díky kterému je ovládání velice jednoduché a komfortní. Pomocí ovladače, nejen že můžeme klimatizaci vypnout či zapnout, nastavit požadovanou teplotu, která je pak automatický udržována, ale také využít mnoha funkcí klimatizace.
Přicházíte domů okolo páté odpoledne a chcete mít doma příjemnou teplotu? Není nic snazšího než naprogramovat klima jednotku, aby se spustila třeba hodinu před vaším příchodem. Výsledkem je teplota, jakou si přejete a ušetřená energie, neboť jednotka běží jen po skutečně nutnou dobu. Zdá se vám v místnosti příliš vlhko? Zapnete na vaší jednotce režim vysoušení. Potřebujete, aby vaše jednotka nechladila celou noc, ale jen po dobu prvních třech až čtyř hodin vašeho spánku? Zapnete speciální funkci pro klidný spánek tzv. SLEEP. I to je možné.
Ačkoli jsou samozřejmě klimatizační jednotky určeny hlavně pro chlazení, lze je využít i na další ovlivňování našeho životního prostředí. Je například možno použít klimatizaci k vytápění, a to tehdy je-li daný typ vybaven tzv. tepelným čerpadlem. Cenový rozdíl mezi typem bez tepelného čerpadla a s ním není velký a přitom získáváte neocenitelný zdroj tepla pro přechodná jarní či podzimní období, kdy je hlavní zdroj tepelné energie po zimě již odstaven nebo naopak ještě nebyla topná sezóna zahájena. Takto vybavená klimatizace navíc umí automaticky přecházet z režimu chlazení do režimu topení, takže vás nepřekvapí ani nenadálá prudká změna počasí.
Mezi nejpoužívanější klimatizační jednotky bezesporu patří systém SPLIT. U tohoto systému je vnitřní část jednotky, která je umístěna v požadovaném prostoru, propojena s vnější částí jednotky potrubím, ve kterém proudí chladící médium. Tento systém tak oddělil hlučnou část jednotky (vnější část s kompresorem) od vnitřní, ve které je pouze tichý ventilátor. Navíc vnitřní část, která bývá umístěna na některé z bočních stěn místnosti zabírá minimum místa, a nutno přiznat, že i design klimatizace není přítěží pro interiér.
Přitom většina z nás tráví více jak 50 % času doma, ve svém bytě či rodinném domě a dalších 30 % času pak na svém pracovišti. A přiznejme si, jak mnohokráte v parném létě s netrpělivostí očekáváme pořádnou bouřku a následné chvilkové ochlazení, které alespoň trochu vylepší horké letní počasí. Hlavně ve městech, kde slunce rozpálí vše, nemůžeme za teplých letních nocí dobře spát, jsme nervózní a v kanceláři se pak navíc celý den bezmocně potíme. A přitom stačí tak málo - účinné klimatizační zařízení.
Dávno pryč jsou přitom doby, kdy klimatizace byla něco nedostupného či pořízení tohoto zařízení bylo spojováno s určitým druhem snobismu. Dnešní zařízeni jsou nejen cenově dostupná a nenáročná na spotřebu elektrické energie (můžeme ji pro lepší představu porovnat se spotřebou žehličky), ale díky svým parametrům nám umožní zajistit příjemné a osvěžující prostředí.
Každé chladicí zařízení je přitom založeno na principu proudění vzduchu, který je ochlazován. V mnoha modelech klimatizací je tzv. TURBO, které umožní ochlazovat prostory rychleji a s větší intenzitou. Samozřejmostí je zabudovaný filtrační systém omezující na minimum množství prachu, bakterií a dalších nečistot ve vzduchu. Prakticky všechny klimatizace jsou vybaveny dálkovým ovladačem, díky kterému je ovládání velice jednoduché a komfortní. Pomocí ovladače, nejen že můžeme klimatizaci vypnout či zapnout, nastavit požadovanou teplotu, která je pak automatický udržována, ale také využít mnoha funkcí klimatizace.
Přicházíte domů okolo páté odpoledne a chcete mít doma příjemnou teplotu? Není nic snazšího než naprogramovat klima jednotku, aby se spustila třeba hodinu před vaším příchodem. Výsledkem je teplota, jakou si přejete a ušetřená energie, neboť jednotka běží jen po skutečně nutnou dobu. Zdá se vám v místnosti příliš vlhko? Zapnete na vaší jednotce režim vysoušení. Potřebujete, aby vaše jednotka nechladila celou noc, ale jen po dobu prvních třech až čtyř hodin vašeho spánku? Zapnete speciální funkci pro klidný spánek tzv. SLEEP. I to je možné.
Ačkoli jsou samozřejmě klimatizační jednotky určeny hlavně pro chlazení, lze je využít i na další ovlivňování našeho životního prostředí. Je například možno použít klimatizaci k vytápění, a to tehdy je-li daný typ vybaven tzv. tepelným čerpadlem. Cenový rozdíl mezi typem bez tepelného čerpadla a s ním není velký a přitom získáváte neocenitelný zdroj tepla pro přechodná jarní či podzimní období, kdy je hlavní zdroj tepelné energie po zimě již odstaven nebo naopak ještě nebyla topná sezóna zahájena. Takto vybavená klimatizace navíc umí automaticky přecházet z režimu chlazení do režimu topení, takže vás nepřekvapí ani nenadálá prudká změna počasí.
Mezi nejpoužívanější klimatizační jednotky bezesporu patří systém SPLIT. U tohoto systému je vnitřní část jednotky, která je umístěna v požadovaném prostoru, propojena s vnější částí jednotky potrubím, ve kterém proudí chladící médium. Tento systém tak oddělil hlučnou část jednotky (vnější část s kompresorem) od vnitřní, ve které je pouze tichý ventilátor. Navíc vnitřní část, která bývá umístěna na některé z bočních stěn místnosti zabírá minimum místa, a nutno přiznat, že i design klimatizace není přítěží pro interiér.
Cizokrajné kořenící rostliny v bytě
Šťastní vlastníci velkých oken nebo přímo prosklených arkýřů mohou pěstovat popínavou baselu (Basella) s délkou výhonů až 3 m. Její listy a výhonky se mohou sklízet po celou zimu, ba i v létě. Baselu lze dát do polévky nebo upravit jako špenát. Vedle červenolisté odrůdy se budou nádherně vyjímat rostliny z čeledi zázvorovitých. K okořenění jídel asijské kuchyně se nabízí zázvor (Zingiber officinalis), k barvení indických jídel do žluta kurkumu (Curcuma longa), ke zlepšení trávení zeodarii (Curcuma zedoaria) a do žaludečních likérů galgán (Alpinia officinarum).
Tyto druhy se pěstují v širokých mísách nebo dlouhých keramických truhlících s dobrou, kyprou, stále vlhkou půdou. Potom vytvářejí dostatek šťavnatých oddenků, které lze sklízet, t.j. odřezávat přebytečné oddenky, aniž by se vážně poškodila rostlina.
Při získání oddenku lze pěstovat v domácích podmínkách amon (Amomum xanthoides), kardamom (Elettaria cardamomum), aframom (Aframomum melegueta), rajské zrno (Aframomum paradisi), nebo jiný druh z afrických aromatických aframomů.
Při dosvětlování rozkvetou a po opylení nasadí tobolky s aromatickými semeny. Tyto zázvorovité rostliny, většinou vysoké přes 1,5 m, úzce nebo široce kopinatými listy vždy hezky doplňuje nižší pokojový puškvorec (Acorus gramineus) s trávovitými listy a také s aromatickými oddenky.
Ve větším květináči se bude rovněž dařit voňavé teplomilné trávě citronele (Cymbopogon citratus). Do pokrmů ji přidávejte hned po odtržení, protože intenzivní vůni citronů mají jen čerstvá stébla. Všechny rostliny vyžadují vyšší teplotu, přisvětlování a propustnou, přiměřeně vlhkou, výživnou půdu. Ve stínu pod vysokými zázvory dobře porostou a nepřetržitě pokvetou v samostatném koši, ve vzdušném substrátu z hrubě nasekané borové kůry orchideje z rodu Phalaenopsis.
Tyto druhy se pěstují v širokých mísách nebo dlouhých keramických truhlících s dobrou, kyprou, stále vlhkou půdou. Potom vytvářejí dostatek šťavnatých oddenků, které lze sklízet, t.j. odřezávat přebytečné oddenky, aniž by se vážně poškodila rostlina.
Při získání oddenku lze pěstovat v domácích podmínkách amon (Amomum xanthoides), kardamom (Elettaria cardamomum), aframom (Aframomum melegueta), rajské zrno (Aframomum paradisi), nebo jiný druh z afrických aromatických aframomů.
Při dosvětlování rozkvetou a po opylení nasadí tobolky s aromatickými semeny. Tyto zázvorovité rostliny, většinou vysoké přes 1,5 m, úzce nebo široce kopinatými listy vždy hezky doplňuje nižší pokojový puškvorec (Acorus gramineus) s trávovitými listy a také s aromatickými oddenky.
Ve větším květináči se bude rovněž dařit voňavé teplomilné trávě citronele (Cymbopogon citratus). Do pokrmů ji přidávejte hned po odtržení, protože intenzivní vůni citronů mají jen čerstvá stébla. Všechny rostliny vyžadují vyšší teplotu, přisvětlování a propustnou, přiměřeně vlhkou, výživnou půdu. Ve stínu pod vysokými zázvory dobře porostou a nepřetržitě pokvetou v samostatném koši, ve vzdušném substrátu z hrubě nasekané borové kůry orchideje z rodu Phalaenopsis.
Jak rozeznáme typ půdy podle rostlin
Lehké písčité půdy
Na tomto typu půd často naleznete ječmen myší, mateřídoušku, kakost a mák vlčí. Písčité půdy jsou chudé na jílovité složky a organické látky. Skládají se z poměrně velkých zrnek křemene, která mají špatnou soudržnost. Mohou jen obtížně zadržovat vody a živiny a snadno vysychají.
Ke zlepšení půdy proto zapracujte několikrát v roce menší množství jílovité moučky. Ta obsahuje mnoho cenných stopových prvků a bobtnavé jílovité částečky. Půda potom lépe jímá vodu. Tato moučka podporuje tvorbu jílových a humusových komplexů.
V době vegetace přihnojujte kompostem a výživu doplňte mořským vápencem. Velmi důležité je pravidelné celoroční mulčování nebo zelené hnojení z rostlin vytvářejících hojně zelené hmoty, například svazenky. Rozsekanou na malé kousky ji zaryjte do půdy nejpozději v létě.
Přirozené hnojení dusíkem zajišťují bobovité rostliny, např. vlčí bob, lucerka, peluška, hrách, jetel, vojtěška či fazole. Na kořenových hlízách vážou vzdušný kyslík, který je později dostupný i ostatním rostlinám. Předností písčitých půd je snadné obdělávání a rychlé prohřívání.
Ulehlé jílovité půdy
Ukazatelé těchto půd jsou jitrocel větší, heřmánkovec, pýr, pcháč. Tyto půdy jsou málo propustné pro vodu a vzduch. Čím je v půdě větší podíl jílu, tím hůře se půda provzdušňuje.
Jílovité půdy jímají mnoho vody. Jsou složené z jemných částeček, které vrstevnatě leží těsně nad sebou a mohou nabobtnat. Čisté jílovité půdy mají naprostý nedostatek vzduchu. Jsou buď příliš vlhké, anebo v období sucha ztvrdnou na kámen (sušený jíl je skutečně stavebním materiálem - vepřovice - sušené cihly z jílu).
Těžké a jílovité půdy musíte do hloubky nakypřit a do půdy zapracovat jemně nasekanou slámu nebo zpola zetlelý kompost. Hluboce kořenící rostliny, např. vlčí bob, kostival či brutnák, v pozdním létě posekejte, rozsekejte na malé kousky a zapracujte do půdy. Ve skupině okrasných rostlin jak u dřevin, tak u bylin najdete řadu druhů a odrůd, kterým právě těžká a jílovitá půda plně vyhovuje.
Kyselé půdy chudé na vápník
K nim patří především všechny rašelinné půdy, které jsou velmi bohaté na organické látky a chudé na minerály a živiny. Častými planými rostlinami na těchto půdách je jetel rolní, vilka rolní, ostřice a ohnice.
Na kyselých půdách můžete na zahradě již v prvních letech založit divukrásné vřesovištní výsadby nebo vyvýšené záhony. Ve skutečnosti to vyžaduje trochu času. Jímavost půdy zlepšíte rozhozem čedičové moučky, moučky z jílových minerálů. Podíl chybějících živin vyrovnáte zetlelým hnojem.
Tyto půdy bývají někdy mokré a potřebují drenáž. Příliš kyselou reakci upravíte vápněním. Nejvhodnější je mletý vápenec. Nehašené vápno je sice účinnější, ale popálí rostliny. Vápno nepoužíváme současně s chlévskou mrvou, protože z půdy vytlačuje dusík ve formě čpavku.
Zamokřené půdy
Typickými rostlinami pro takové půdy jsou např. řeřišnice luční, bojínek, přeslička rolní a kohoutek. Mokré půdy jsou buď silně ulehlé, mají spodní vrstvu zadržující vodu, nebo leží na břehu potoka či rybníka. Pobřežní půdy snadno upravíte výsadbou z vlhkomilných nebo bahenních rostlin. Jejich kořeny přirozeně drenážují půdu.
Pro pěstování užitkových rostlin drenážujte zamokřené půdy. Před položením drenáží se poraďte s odborníkem. Jednou proříznutý půdní profil drenážuje po staletí, v některých půdách se drenáže rychle zanášejí.
Mokré půdy jsou většinou kyselé (mino krasové a vápencové oblasti). Hodnotu pH snadno zjistíte péhámetrem. Leží-li hodnota pH pod 5,5, měli byste ji neutralizovat vápencem, mořským vápnem nebo čedičovou moučkou.
Hlinito-jílovité těžké půdy
Výskytem pryskyřníku plazivého, smetanky, lipnice obecné a mochny husí se vyznačují hlinito-jílovité půdy. Mají-li větší podíl jílu, jsou pro půdní organismy málo provzdušněné. Nakypříte je zarýváním organického materiálu (nasekaná sláma, štěpky, drcená kůra a větvičky). Tím rovněž zlepšíte pravidelný přísun vody ke kořenům.
Během vegetace tyto půdy často kypřete okopáváním a plečkováním. Na jaře rozhoďte mletý vápenec. Užitečné je také pěstování hluboce kořenících rostlina, např. kostivalu, brutnáku nebo vojtěšky. Po nich v následujícím roce vysaďte rostliny s bohatě rozvětveným kořenovým systémem, např. měsíčky, slunečnice nebo svazenku, které navíc ještě krásně kvetou.
Velmi dobrou předkulturou v těžkých půdách chudých na humus jsou brambory. Pozemek před výsadbou vždy pohnojte kompostem. Hustá síť jemných kořenů brambor provzdušní půdu a olistění ji chrání před vysušením.
Na tomto typu půd často naleznete ječmen myší, mateřídoušku, kakost a mák vlčí. Písčité půdy jsou chudé na jílovité složky a organické látky. Skládají se z poměrně velkých zrnek křemene, která mají špatnou soudržnost. Mohou jen obtížně zadržovat vody a živiny a snadno vysychají.
Ke zlepšení půdy proto zapracujte několikrát v roce menší množství jílovité moučky. Ta obsahuje mnoho cenných stopových prvků a bobtnavé jílovité částečky. Půda potom lépe jímá vodu. Tato moučka podporuje tvorbu jílových a humusových komplexů.
V době vegetace přihnojujte kompostem a výživu doplňte mořským vápencem. Velmi důležité je pravidelné celoroční mulčování nebo zelené hnojení z rostlin vytvářejících hojně zelené hmoty, například svazenky. Rozsekanou na malé kousky ji zaryjte do půdy nejpozději v létě.
Přirozené hnojení dusíkem zajišťují bobovité rostliny, např. vlčí bob, lucerka, peluška, hrách, jetel, vojtěška či fazole. Na kořenových hlízách vážou vzdušný kyslík, který je později dostupný i ostatním rostlinám. Předností písčitých půd je snadné obdělávání a rychlé prohřívání.
Ulehlé jílovité půdy
Ukazatelé těchto půd jsou jitrocel větší, heřmánkovec, pýr, pcháč. Tyto půdy jsou málo propustné pro vodu a vzduch. Čím je v půdě větší podíl jílu, tím hůře se půda provzdušňuje.
Jílovité půdy jímají mnoho vody. Jsou složené z jemných částeček, které vrstevnatě leží těsně nad sebou a mohou nabobtnat. Čisté jílovité půdy mají naprostý nedostatek vzduchu. Jsou buď příliš vlhké, anebo v období sucha ztvrdnou na kámen (sušený jíl je skutečně stavebním materiálem - vepřovice - sušené cihly z jílu).
Těžké a jílovité půdy musíte do hloubky nakypřit a do půdy zapracovat jemně nasekanou slámu nebo zpola zetlelý kompost. Hluboce kořenící rostliny, např. vlčí bob, kostival či brutnák, v pozdním létě posekejte, rozsekejte na malé kousky a zapracujte do půdy. Ve skupině okrasných rostlin jak u dřevin, tak u bylin najdete řadu druhů a odrůd, kterým právě těžká a jílovitá půda plně vyhovuje.
Kyselé půdy chudé na vápník
K nim patří především všechny rašelinné půdy, které jsou velmi bohaté na organické látky a chudé na minerály a živiny. Častými planými rostlinami na těchto půdách je jetel rolní, vilka rolní, ostřice a ohnice.
Na kyselých půdách můžete na zahradě již v prvních letech založit divukrásné vřesovištní výsadby nebo vyvýšené záhony. Ve skutečnosti to vyžaduje trochu času. Jímavost půdy zlepšíte rozhozem čedičové moučky, moučky z jílových minerálů. Podíl chybějících živin vyrovnáte zetlelým hnojem.
Tyto půdy bývají někdy mokré a potřebují drenáž. Příliš kyselou reakci upravíte vápněním. Nejvhodnější je mletý vápenec. Nehašené vápno je sice účinnější, ale popálí rostliny. Vápno nepoužíváme současně s chlévskou mrvou, protože z půdy vytlačuje dusík ve formě čpavku.
Zamokřené půdy
Typickými rostlinami pro takové půdy jsou např. řeřišnice luční, bojínek, přeslička rolní a kohoutek. Mokré půdy jsou buď silně ulehlé, mají spodní vrstvu zadržující vodu, nebo leží na břehu potoka či rybníka. Pobřežní půdy snadno upravíte výsadbou z vlhkomilných nebo bahenních rostlin. Jejich kořeny přirozeně drenážují půdu.
Pro pěstování užitkových rostlin drenážujte zamokřené půdy. Před položením drenáží se poraďte s odborníkem. Jednou proříznutý půdní profil drenážuje po staletí, v některých půdách se drenáže rychle zanášejí.
Mokré půdy jsou většinou kyselé (mino krasové a vápencové oblasti). Hodnotu pH snadno zjistíte péhámetrem. Leží-li hodnota pH pod 5,5, měli byste ji neutralizovat vápencem, mořským vápnem nebo čedičovou moučkou.
Hlinito-jílovité těžké půdy
Výskytem pryskyřníku plazivého, smetanky, lipnice obecné a mochny husí se vyznačují hlinito-jílovité půdy. Mají-li větší podíl jílu, jsou pro půdní organismy málo provzdušněné. Nakypříte je zarýváním organického materiálu (nasekaná sláma, štěpky, drcená kůra a větvičky). Tím rovněž zlepšíte pravidelný přísun vody ke kořenům.
Během vegetace tyto půdy často kypřete okopáváním a plečkováním. Na jaře rozhoďte mletý vápenec. Užitečné je také pěstování hluboce kořenících rostlina, např. kostivalu, brutnáku nebo vojtěšky. Po nich v následujícím roce vysaďte rostliny s bohatě rozvětveným kořenovým systémem, např. měsíčky, slunečnice nebo svazenku, které navíc ještě krásně kvetou.
Velmi dobrou předkulturou v těžkých půdách chudých na humus jsou brambory. Pozemek před výsadbou vždy pohnojte kompostem. Hustá síť jemných kořenů brambor provzdušní půdu a olistění ji chrání před vysušením.
Zakořenění rostlin ve sklenici s vodou
Řada rostlin se rozmnožuje mnohem snadněji než palmy nebo orchideje. Zelenec, mučenka, žumen a kopřivěnka (Coleus) již ve sklenici s čistou vodou čile vyhánějí kořeny. Na špinavou vodu se zárodky chorob však tyto rostliny s jemnými pletivy reagují velmi citlivě. Po krátké době zahnívají či plesniví.
Proto vodu pravidelně vyměňujte. Jestliže řízky hnijí nebo vadnou i v čisté vodě, zkuste je zkrátit. Infekcí jsou totiž zřejmě postižené řezné rány, a tak se zastavil proud vody do řízků. Řízky potom vadnou i uprostřed nadbytku vody. Pro řízek zpravidla stačí dvojice listů. Příliš mnoho listů na řízku znamená komplikace při zakořeňování. Listy odpařují velké množství vody a přitom jim chybí kořeny k dostatečnému zásobování listů nejen vodou, ale i živinami.
K nezakořeněným řízkům nikdy nepřilévejte tekutá hnojiva. Zakořenění neurychlíte, ale naopak podpoříte rozvoj škodlivých mikroorganismů.
Rovněž dbejte na to, aby listy nezasahovaly do vody, kde velmi snadno zahnívají a kazí vodu. Sklenici proto přikryjte síťkou od ovoce a mezi oky prostrčte odlistěnou spodní část řízku.
Proto vodu pravidelně vyměňujte. Jestliže řízky hnijí nebo vadnou i v čisté vodě, zkuste je zkrátit. Infekcí jsou totiž zřejmě postižené řezné rány, a tak se zastavil proud vody do řízků. Řízky potom vadnou i uprostřed nadbytku vody. Pro řízek zpravidla stačí dvojice listů. Příliš mnoho listů na řízku znamená komplikace při zakořeňování. Listy odpařují velké množství vody a přitom jim chybí kořeny k dostatečnému zásobování listů nejen vodou, ale i živinami.
K nezakořeněným řízkům nikdy nepřilévejte tekutá hnojiva. Zakořenění neurychlíte, ale naopak podpoříte rozvoj škodlivých mikroorganismů.
Rovněž dbejte na to, aby listy nezasahovaly do vody, kde velmi snadno zahnívají a kazí vodu. Sklenici proto přikryjte síťkou od ovoce a mezi oky prostrčte odlistěnou spodní část řízku.
Sprchování pokojových rostlin
Pokojové rostliny se rády sprchují stejně jako lidé. Sprcha spláchne prach z listů a odstraní mnoho škůdců. Je však nepříjemné, že po osprchování rostlin zůstane vana umazaná od zeminy z květináče. Ani rostlinám neprospěje splavení nakypřené zeminy z povrchu a přemokření balů.
Účinným pomocníkem je v takových případech plastový sáček nebo vystřižený kruh ze silnější fólie. Fólii navlečte na květináč a gumičkou stáhněte okolo rostliny. Teprve potom můžete rostlinu začít sprchovat.
Kaktusy a sukulenty samozřejmě nesprchujeme. Rovněž nesprchujeme rostliny s chlupatými dužnatými listy, například africké fialky. Rostliny na přemíru vody okamžitě reagují zahníváním.
Prach z těchto rostlin pouze smetejte jemným štětečkem. Veškeré druhy rostlin pocházející z deštných pralesů mají zase raději každodenní mlžení.
Účinným pomocníkem je v takových případech plastový sáček nebo vystřižený kruh ze silnější fólie. Fólii navlečte na květináč a gumičkou stáhněte okolo rostliny. Teprve potom můžete rostlinu začít sprchovat.
Kaktusy a sukulenty samozřejmě nesprchujeme. Rovněž nesprchujeme rostliny s chlupatými dužnatými listy, například africké fialky. Rostliny na přemíru vody okamžitě reagují zahníváním.
Prach z těchto rostlin pouze smetejte jemným štětečkem. Veškeré druhy rostlin pocházející z deštných pralesů mají zase raději každodenní mlžení.
Bordura změní prostor
Existuje celá řada možností, jak vytapetovat byt, a přitom napomoci tomu, aby proporce místnosti se bud' rozšířily směrem nahoru či dolů. K tomu docela dobře poslouží ozdobné pásy - bordury.
Asi většina lidí už zkusila pracovat i s tapetami, byť jen na malém kousku plochy. Současné trendy doporučují zakončit naše snažení ozdobnými pásy, které mohou jednak korespondovat s barvou tapet, nebo být výrazným akcentem dodávajícím bytu ten patřičný šmrnc. Prodávají se v různých šířkách, a tak je jen na nás, jaký tip si vybereme.
Téměř každá prodejna tapet má k dispozici katalogy výrobců, kde nalezneme nejen požadovaný odstín, ale k němu hned odpovídající ukončovací prvky. Velkou výhodou je shoda barevných odstínů a vzoru, takže ve výsledku působí místnost skutečně perfektním dojmem. Určitým problémem ale zůstává cena, která se počítá za běžný metr nebo za celé balení, a je v porovnání s cenou za roli tapet často příliš vysoká.
Asi většina lidí už zkusila pracovat i s tapetami, byť jen na malém kousku plochy. Současné trendy doporučují zakončit naše snažení ozdobnými pásy, které mohou jednak korespondovat s barvou tapet, nebo být výrazným akcentem dodávajícím bytu ten patřičný šmrnc. Prodávají se v různých šířkách, a tak je jen na nás, jaký tip si vybereme.
Téměř každá prodejna tapet má k dispozici katalogy výrobců, kde nalezneme nejen požadovaný odstín, ale k němu hned odpovídající ukončovací prvky. Velkou výhodou je shoda barevných odstínů a vzoru, takže ve výsledku působí místnost skutečně perfektním dojmem. Určitým problémem ale zůstává cena, která se počítá za běžný metr nebo za celé balení, a je v porovnání s cenou za roli tapet často příliš vysoká.
- Bordury musíme dobře přilepit. Dekorativní pásy připevňujeme na tapety nebo malbu. Podle pravítka si tužkou nakreslíme vodorovnou čáru. Ta může tvořit předěl mezi různě barevnými plochami nebo upravovat proporce místnosti. Potom změříme obvod místnosti a ustřihneme potřebnou délku bordury.
- Zadní stěnu pásu natřeme lepidlem včetně okrajů, v případě vliesové bordury lepidlo naneseme přímo na zeď, a pak pás podle vyznačené linie nalepíme. Plochu přitlačujeme kartáčem a přebytečné lepidlo ze stropů i stěn ihned pečlivě odstraníme měkkým popřípadě vlhkým hadříkem.
Tanec lián a listů
Laik, zvyklý ještě z dob svých předků vídat na venkově různé pletené koše a košinky, označuje většinou tento nábytek jako „proutěný“, neboť jediné, co zaznamená, jsou spletené „proutky“. A to je velký omyl, protože nábytek, který vám nyní představíme, nemá s proutím vůbec nic společného. Bývá zhotovený z ratanu, bambusu, banánovníku, vodního hyacintu. Pod krásnými kousky jsou podepsané ruce tvůrců až z daleké Jávy.
Vzhled určuje materiál. Základem pro výrobu ratanového nábytku je dužina liány, jejíž části se dále upravují. Z neloupaného ratanu se zhotovují křesílka, stolky, paravány, které díky své odolnosti proti povětrnostním podmínkám poslouží velmi dobře nejen v interiéru, ale také jako zahradní nábytek. Často bývá otázkou uživatelů, jak takový nábytek udržovat a jestli se skutečně dá použít ven, případně tam i ponechat přes noc. Odpověď je naprosto jednoduchá: Pokud nějaký nábytek na zahradu, tak právě neloupaný ratan, jehož povrch je chráněný kůrou. Za normálních okolností by mu deštík nevadil, ale naše kyselé deště jsou příliš agresivní, stejně jako nepřirozené výkyvy teplot. Proto by nábytek z přírodních materiálů neměl stát trvale ve vlhku (výrobci opatřují nohy naspodu kovovými „návlečky“, takže jsou alespoň částečně chráněné proti vzlínání vlhkosti). Úplně nejlepší je postavit nábytek na pevný podklad - dřevo nebo dlažbu, která je navíc zajištěna přístřeškem. Jakmile začne pršet, raději ho ukliďte pod střechu, do sucha, zajistíte mu tím mnohem delší životnost.
Loupaný ratan zbavený kůry se povrchově dále upravuje mořením a lakováním. Kombinace se dřevem (do módy se vrátily i tmavé odstíny) z něj činí prvek, který se stále více objevuje v našich interiérech. Poslední novinku představuje tzv. černý ratan - materiál pocházející z jiného rodu tropické rostliny. Je mnohem tužší, na povrchu je patrná kůra. Nedá se tudíž příliš ohýbat, což se projevuje i v designovém ztvárnění, pro které jsou charakteristické spíše rovné jednoduché plochy.
Nábytek se vyrábí také z banánovníku. Určitě jste tuto rostlinu viděli alespoň na obrázku, a tak si nyní představte, že se části této rostliny srolují a stáčejí do různě silných provazů. Velmi záleží na tom, jaká firma banánovníky zpracovává, neboť každá smotává a následně upravuje tuto rostlinu jiným způsobem. Jediné, na co je třeba dát u nábytku z „banánu“ pozor, je už výše zmíněná odolnost vůči povětrnostním podmínkám. Vlákno není tak pevné, snáze jímá vlhkost, a tak by nebylo moudré nechávat krásné kousky venku na dešti.
Vodní hyacint je charakterem vláken podobný „banánu“ a stejně jako on se používá spíše pro vnitřní vybavení. Díky svému výraznému vzhledu vynikne spíše na menších kusech (ve větších plochách se už stává příliš dominantní a přehlušuje ostatní vybaveni). Stejně jako v předchozích případech, i vodním hyacintem se oplétají kovové nebo dřevěné konstrukce.
Něco docela jiného je nábytek z bambusu. Na rozdíl od ratanu jsou stonky bambusu duté, s kolénky, a velmi tvrdé. Při výrobě se nedají ohýbat a tvarovat, takže se tyče provrtávají a spojují, případně svazují. Podle tloušťky stonku je pak nábytek různě silný. U nás existují některé firmy, které bambusový nábytek dovážejí, ale ve středoevropských podmínkách nenalezne takové uplatnění jako ratan.
Sedací nábytek z přírodních materiálů můžete kombinovat i s dalšími doplňky, jakými jsou například lustry, lampy, stolky na květiny, květinové paravány, předsíňové odkládací stěny a zrcadla. Opatříte-li nábytek navíc čalouněním a polštáři v přírodním stylu, vytvoříte naprosto výjimečný interiér.
Kam se hodí? Na venkov i do městských bytů, do obývacího pokoje, jídelního koutu (vyrábějí se i jídelní stoly s dřevěnou nebo skleněnou deskou), na balkon, terasu, do zimní zahrady.
S ohledem na vyšší váhu Evropanů je základem kovová nebo dřevěná kostra, opletená přírodním vláknem. Především střídání teplot nebo trvalé umístění u ústředního topení takovému nábytku nesvědčí.. Prach dobře odstraníme vysavačem, a pokud je špína mastnější a na předmětu více ulpívá, vyčistíme plochy hadříkem namočeným ve čpavku. Nábytek můžeme ostříkat i vodou, ale nevystavujeme jej přímému slunci, spíše jej necháme vyschnout na vzduchu, ve stínu.
Vzhled určuje materiál. Základem pro výrobu ratanového nábytku je dužina liány, jejíž části se dále upravují. Z neloupaného ratanu se zhotovují křesílka, stolky, paravány, které díky své odolnosti proti povětrnostním podmínkám poslouží velmi dobře nejen v interiéru, ale také jako zahradní nábytek. Často bývá otázkou uživatelů, jak takový nábytek udržovat a jestli se skutečně dá použít ven, případně tam i ponechat přes noc. Odpověď je naprosto jednoduchá: Pokud nějaký nábytek na zahradu, tak právě neloupaný ratan, jehož povrch je chráněný kůrou. Za normálních okolností by mu deštík nevadil, ale naše kyselé deště jsou příliš agresivní, stejně jako nepřirozené výkyvy teplot. Proto by nábytek z přírodních materiálů neměl stát trvale ve vlhku (výrobci opatřují nohy naspodu kovovými „návlečky“, takže jsou alespoň částečně chráněné proti vzlínání vlhkosti). Úplně nejlepší je postavit nábytek na pevný podklad - dřevo nebo dlažbu, která je navíc zajištěna přístřeškem. Jakmile začne pršet, raději ho ukliďte pod střechu, do sucha, zajistíte mu tím mnohem delší životnost.
Loupaný ratan zbavený kůry se povrchově dále upravuje mořením a lakováním. Kombinace se dřevem (do módy se vrátily i tmavé odstíny) z něj činí prvek, který se stále více objevuje v našich interiérech. Poslední novinku představuje tzv. černý ratan - materiál pocházející z jiného rodu tropické rostliny. Je mnohem tužší, na povrchu je patrná kůra. Nedá se tudíž příliš ohýbat, což se projevuje i v designovém ztvárnění, pro které jsou charakteristické spíše rovné jednoduché plochy.
Nábytek se vyrábí také z banánovníku. Určitě jste tuto rostlinu viděli alespoň na obrázku, a tak si nyní představte, že se části této rostliny srolují a stáčejí do různě silných provazů. Velmi záleží na tom, jaká firma banánovníky zpracovává, neboť každá smotává a následně upravuje tuto rostlinu jiným způsobem. Jediné, na co je třeba dát u nábytku z „banánu“ pozor, je už výše zmíněná odolnost vůči povětrnostním podmínkám. Vlákno není tak pevné, snáze jímá vlhkost, a tak by nebylo moudré nechávat krásné kousky venku na dešti.
Vodní hyacint je charakterem vláken podobný „banánu“ a stejně jako on se používá spíše pro vnitřní vybavení. Díky svému výraznému vzhledu vynikne spíše na menších kusech (ve větších plochách se už stává příliš dominantní a přehlušuje ostatní vybaveni). Stejně jako v předchozích případech, i vodním hyacintem se oplétají kovové nebo dřevěné konstrukce.
Něco docela jiného je nábytek z bambusu. Na rozdíl od ratanu jsou stonky bambusu duté, s kolénky, a velmi tvrdé. Při výrobě se nedají ohýbat a tvarovat, takže se tyče provrtávají a spojují, případně svazují. Podle tloušťky stonku je pak nábytek různě silný. U nás existují některé firmy, které bambusový nábytek dovážejí, ale ve středoevropských podmínkách nenalezne takové uplatnění jako ratan.
Sedací nábytek z přírodních materiálů můžete kombinovat i s dalšími doplňky, jakými jsou například lustry, lampy, stolky na květiny, květinové paravány, předsíňové odkládací stěny a zrcadla. Opatříte-li nábytek navíc čalouněním a polštáři v přírodním stylu, vytvoříte naprosto výjimečný interiér.
Kam se hodí? Na venkov i do městských bytů, do obývacího pokoje, jídelního koutu (vyrábějí se i jídelní stoly s dřevěnou nebo skleněnou deskou), na balkon, terasu, do zimní zahrady.
S ohledem na vyšší váhu Evropanů je základem kovová nebo dřevěná kostra, opletená přírodním vláknem. Především střídání teplot nebo trvalé umístění u ústředního topení takovému nábytku nesvědčí.. Prach dobře odstraníme vysavačem, a pokud je špína mastnější a na předmětu více ulpívá, vyčistíme plochy hadříkem namočeným ve čpavku. Nábytek můžeme ostříkat i vodou, ale nevystavujeme jej přímému slunci, spíše jej necháme vyschnout na vzduchu, ve stínu.
Pily na dřevo
Na zahrádce je nutné leccos pořezat, protože potřebujeme dřevo do krbu nebo jsme zlikvidovali starý strom. Samozřejmě, že nám může stačit ruční pila, ale při častějším používání je to práce namáhavá.
Proto sáhneme po motorové.
Jakou ale vybrat?
Nejsme dřevorubci, a tak sáhneme po pile z kategorie „hobby“. Výběr od různých firem je široký: s motory spalovacími nebo elektrickými, s výkonem až 2,5 kilowatty a váhou bez lišty a řetězu průměrně okolo 6,5 kg. Všechny pily poslouží v podstatě stejně, ovšem pro nás je důležitá délka lišty. Běžný rozměr pro naši pilu je 35 cm. S takovým nástrojem jsme schopni řezat dříví s průměrem do 60 cm, což pro naše potřeby víc než bohatě stačí. Můžeme sice žádat lištu delší, ale bylo by to zbytečné. Navíc by ji motor neutáhl a kromě toho bychom zbytečně sáhli hlouběji do kapsy.
Jak se rozhodnout, zda vzít pilu s motorem elektrickým nebo benzinovým? Jestliže budeme řezat dál než patnáct metrů od zdroje proudu, sáhneme po benzinu, i když tyto stroje jsou hlučnější. U elektřiny zase musíme dávat větší pozor, abychom neporušili kabel a nepřišli k úrazu. Ale zase nesmrdí.
Při koupi pily je vhodné si zároveň pořídit náhradní řetěz, abychom nemuseli práci kvůli ostření přerušovat. Řetězu i liště prodloužíme životnost a méně se nadřeme při správném napnutí řetězu, což je tehdy, můžeme-li s ním volně pohybovat a nedrhne. Napínáme ho při chladné řezací části. Lištu občas otáčíme, aby se rovnoměrně opotřebovávala.
Benzinová pila je náročnější. Více se musíme starat o pilu na pohon s benzinovým motorem. Po zakoupení raději nejdříve řežeme tenčí větve a necháme motor častěji odpočinout, aby se „zaběhl“. Mělo by stačit jedno vyprázdnění nádrže. Ale i později při řezání větších průměrů tvrdého dřeva raději lištu občas povytáhneme a motoru poskytneme oddych.
Motory bývají dvoutaktní, takže bychom měli dodržovat správný poměr oleje a benzinu, abychom dosáhli potřebného výkonu a zároveň stroj neničili. Směs důkladně promícháme. Nezapomeneme ani na doplňování oleje na mazání lišty a řetězu. Protože vždy dochází k jeho částečnému úniku, dáme přednost mazadlům typu bio, které se odbourávají a nepoškozují životní prostředí.
Právě na údržbu jsou pily náročnější, než ostatní zařízení používaná na zahrádce. Hlavně musíme ostřit řetěz, jinak se nadřeme a řetěz „odrovnáme“. Ostříme každý článek dvěma až třemi tahy při stejném tlaku na pilník. Používáme pilník o průměru doporučeném výrobcem. Lepší je neostřit řetěz na liště, aby ocelové piliny nemohly padat do její drážky.
Nejsme dřevorubci, a tak sáhneme po pile z kategorie „hobby“. Výběr od různých firem je široký: s motory spalovacími nebo elektrickými, s výkonem až 2,5 kilowatty a váhou bez lišty a řetězu průměrně okolo 6,5 kg. Všechny pily poslouží v podstatě stejně, ovšem pro nás je důležitá délka lišty. Běžný rozměr pro naši pilu je 35 cm. S takovým nástrojem jsme schopni řezat dříví s průměrem do 60 cm, což pro naše potřeby víc než bohatě stačí. Můžeme sice žádat lištu delší, ale bylo by to zbytečné. Navíc by ji motor neutáhl a kromě toho bychom zbytečně sáhli hlouběji do kapsy.
Jak se rozhodnout, zda vzít pilu s motorem elektrickým nebo benzinovým? Jestliže budeme řezat dál než patnáct metrů od zdroje proudu, sáhneme po benzinu, i když tyto stroje jsou hlučnější. U elektřiny zase musíme dávat větší pozor, abychom neporušili kabel a nepřišli k úrazu. Ale zase nesmrdí.
Při koupi pily je vhodné si zároveň pořídit náhradní řetěz, abychom nemuseli práci kvůli ostření přerušovat. Řetězu i liště prodloužíme životnost a méně se nadřeme při správném napnutí řetězu, což je tehdy, můžeme-li s ním volně pohybovat a nedrhne. Napínáme ho při chladné řezací části. Lištu občas otáčíme, aby se rovnoměrně opotřebovávala.
Benzinová pila je náročnější. Více se musíme starat o pilu na pohon s benzinovým motorem. Po zakoupení raději nejdříve řežeme tenčí větve a necháme motor častěji odpočinout, aby se „zaběhl“. Mělo by stačit jedno vyprázdnění nádrže. Ale i později při řezání větších průměrů tvrdého dřeva raději lištu občas povytáhneme a motoru poskytneme oddych.
Motory bývají dvoutaktní, takže bychom měli dodržovat správný poměr oleje a benzinu, abychom dosáhli potřebného výkonu a zároveň stroj neničili. Směs důkladně promícháme. Nezapomeneme ani na doplňování oleje na mazání lišty a řetězu. Protože vždy dochází k jeho částečnému úniku, dáme přednost mazadlům typu bio, které se odbourávají a nepoškozují životní prostředí.
Právě na údržbu jsou pily náročnější, než ostatní zařízení používaná na zahrádce. Hlavně musíme ostřit řetěz, jinak se nadřeme a řetěz „odrovnáme“. Ostříme každý článek dvěma až třemi tahy při stejném tlaku na pilník. Používáme pilník o průměru doporučeném výrobcem. Lepší je neostřit řetěz na liště, aby ocelové piliny nemohly padat do její drážky.
Laminátová podlaha
Laminátové lamely nabízejí
těm, pro které je finančně
nedostupná kvalitní dřevěná
podlahová krytina, vcelku přijatelnou alternativu, jak si doma vytvořit solidní podlahu. Škála vzorů a barev je široká a s velkou
pravděpodobností uspokojí každého, kdo si hodlá laminát pořídit.
Laminátové podlahy jsou dnes pravděpodobně v našich domácnostech nejrozšířenější podlahovou krytinou.
Je nutné si uvědomit, co to vlastně laminátová lamela je. Zjednodušeně řečeno jde o dřevotřískovou desku s nalaminovanou vrstvou s určitým dekorem. Tato vrchní vrstvička je natolik tenká, že vylučuje možnost jakékoliv opravy. Z toho plyne zásadní nevýhoda těchto podlah. Při nešťastném pádu těžšího předmětu se může vrchní vrstva vyštípnout a lamela je tak nevratně poničená. Žádné přebrušování není možné, probrousili byste ji na dřevotřísku. Pokud jste navíc lamely napevno přilepili k podkladu, máte díru v podlaze natrvalo, nebo alespoň do té doby, než ji celou vyměníte. Jediný způsob opravy je zakrýt inkriminované místo pěkným koberečkem.
Lepší vyhlídky máte, jsou-li lamely spojované na sucho pouze na zámky. Při troše šikovnosti, trpělivosti a štěstí se k poškozené lamele můžete propracovat a vyměnit ji. Existují sice sady pro opravy, ale původní celistvosti již lze jenom stěží dosáhnout. Na tyto skutečnosti je při pořizování tohoto typu podlahové krytiny nutné pamatovat.
Chcete-li mít větší jistotu, že se vám podlaha brzy nepoškodí, vybírejte „tvrdší" lamely (vyšší zátěžové třídy ), riziko vyštípnutí je u nich nižší. Případně berte při každé manipulaci s těžšími předměty na vědomí, že máte „křehčí" podlahu.
Smrk, teak, třešeň? Co nelze laminátovým podlahám upřít, je dostupnost. Umožňují zbudovat si interiér v „exotických dřevinách", jejichž ceny se ve skutečném provedení pohybují v několikanásobně vyšších relacích. Samozřejmě by bylo liché se domnívat, že od imitací můžeme očekávat stejné užitné vlastnosti jako od originálů, ale k navození atmosféry to určitě stačí.
Je nutné si uvědomit, co to vlastně laminátová lamela je. Zjednodušeně řečeno jde o dřevotřískovou desku s nalaminovanou vrstvou s určitým dekorem. Tato vrchní vrstvička je natolik tenká, že vylučuje možnost jakékoliv opravy. Z toho plyne zásadní nevýhoda těchto podlah. Při nešťastném pádu těžšího předmětu se může vrchní vrstva vyštípnout a lamela je tak nevratně poničená. Žádné přebrušování není možné, probrousili byste ji na dřevotřísku. Pokud jste navíc lamely napevno přilepili k podkladu, máte díru v podlaze natrvalo, nebo alespoň do té doby, než ji celou vyměníte. Jediný způsob opravy je zakrýt inkriminované místo pěkným koberečkem.
Lepší vyhlídky máte, jsou-li lamely spojované na sucho pouze na zámky. Při troše šikovnosti, trpělivosti a štěstí se k poškozené lamele můžete propracovat a vyměnit ji. Existují sice sady pro opravy, ale původní celistvosti již lze jenom stěží dosáhnout. Na tyto skutečnosti je při pořizování tohoto typu podlahové krytiny nutné pamatovat.
Chcete-li mít větší jistotu, že se vám podlaha brzy nepoškodí, vybírejte „tvrdší" lamely (vyšší zátěžové třídy ), riziko vyštípnutí je u nich nižší. Případně berte při každé manipulaci s těžšími předměty na vědomí, že máte „křehčí" podlahu.
Smrk, teak, třešeň? Co nelze laminátovým podlahám upřít, je dostupnost. Umožňují zbudovat si interiér v „exotických dřevinách", jejichž ceny se ve skutečném provedení pohybují v několikanásobně vyšších relacích. Samozřejmě by bylo liché se domnívat, že od imitací můžeme očekávat stejné užitné vlastnosti jako od originálů, ale k navození atmosféry to určitě stačí.
Korková podlaha
Ačkoli se může někomu zdát
korek nevýrazný, těší se u
nás stále větší oblibě.
Na „vině" jsou výborné užitné
vlastnosti. Korek se snadno udržuje, je pružný, výborně tlumí
hluk a „hřeje" do nohou. Má
také dlouhou životnost a nevyvolává alergické reakce. Navíc
kromě klasického a nepříliš výrazného vzoru jsou dnes na trhu
také barevné korkové čtverce,
takže i tento materiál nabízí řadu
alternativ a variant finální podoby
podlahy.
Korek se může octnout na vaší podlaze ve dvou podobách: jako čtvercové nebo obdélníkové „dlaždice" nebo jako lamely. Korkové dlaždice se lepí na rovný podklad (stěrka, dřevoštěpka...) disperzními lepidly. Dlaždice se prodávají bez finální povrchové úpravy nebo s vinylovou fólií. Oba tyto typy je nutné po pokládce přetřít lakem. Je to důležité proto, aby se utěsnily spáry mezi jednotlivými dlaždicemi a do spojů nemohla pronikat vlhkost. Dlaždice s vinylovou fólií se oproti čistě korkovým nedají renovovat, ale mají všechny přednosti, kterými se korek může pyšnit, a navíc se snadno a rychle se pokládají. Tuhost korku zajišťuje jádro lamely z dřevotřískové desky. I lamely si můžete pořídit stejně jako dlaždice v přírodní podobě nebo v různých barevných odstínech.
Korek se může octnout na vaší podlaze ve dvou podobách: jako čtvercové nebo obdélníkové „dlaždice" nebo jako lamely. Korkové dlaždice se lepí na rovný podklad (stěrka, dřevoštěpka...) disperzními lepidly. Dlaždice se prodávají bez finální povrchové úpravy nebo s vinylovou fólií. Oba tyto typy je nutné po pokládce přetřít lakem. Je to důležité proto, aby se utěsnily spáry mezi jednotlivými dlaždicemi a do spojů nemohla pronikat vlhkost. Dlaždice s vinylovou fólií se oproti čistě korkovým nedají renovovat, ale mají všechny přednosti, kterými se korek může pyšnit, a navíc se snadno a rychle se pokládají. Tuhost korku zajišťuje jádro lamely z dřevotřískové desky. I lamely si můžete pořídit stejně jako dlaždice v přírodní podobě nebo v různých barevných odstínech.
Koberce
Plošné koberce dodávané v pásech mají na
našem trhu podlahových krytin svoje stálé místo. Jde o cenově přijatelnou
podlahu. Samozřejmě existují různé kvalitativní skupiny koberců,
ale obecně můžeme říct, že pořízení plošného koberce je cenově srovnatelné i s nejlevnější laminátovou podlahou. Zmenšená
obliba celoplošně pokládaných
koberců je také zapříčiněna mediálním diktátem čistoty. O kobercích se tvrdí, že jsou úložištěm
prachu, to znamená ideálním prostředím pro vegetování roztočů
a na ně navazující vznik alergií.
A protože o kobercích nemůžete
nikdy tvrdit, že jsou úplně čisté,
nemají to dnes u zákazníků lehké.
U solitérních koberců je tomu jinak. Jsou to výrazné doplňky interiéru, které dotvářejí jeho individualitu a jedinečnost. Ačkoli můžete mít velmi kvalitní dřevěnou podlahu, bez oné třešničky na dortu, kterou je v tomto případě solitérní koberec, to není tak úplně ono. Jejich kvalitativní škála je velmi široká. Na českém trhu je široký výběr od cenově dostupných a přitom velmi výrazných solitérů až po exkluzivní kousky, které si co do ceny i kvality nezadají s uměleckými díly.
U solitérních koberců je tomu jinak. Jsou to výrazné doplňky interiéru, které dotvářejí jeho individualitu a jedinečnost. Ačkoli můžete mít velmi kvalitní dřevěnou podlahu, bez oné třešničky na dortu, kterou je v tomto případě solitérní koberec, to není tak úplně ono. Jejich kvalitativní škála je velmi široká. Na českém trhu je široký výběr od cenově dostupných a přitom velmi výrazných solitérů až po exkluzivní kousky, které si co do ceny i kvality nezadají s uměleckými díly.
Výběr kuchyňských dvířek
Materiálová skladba
kuchyňských skříněk
má dvě tváře. Korpusy jsou prakticky u všech
výrobců z jednoho materiálu - dřevotřísky. Co se týče
dvířek, zde je už nabídka velmi pestrá.
Laminát, dřevo,
sklo...
Nejlevněji vycházejí dvířka z laminátu, který bývá na hranách zpevněn plastem. Tento materiál je k dostání v mnoha barevných variantách, je velmi odolný a snadno se udržuje.
O stupínek výše na cenovém žebříčku stojí dvířka, jejichž jádro je z MDF desky a na povrch je nalisována fólie. Nabídka vzorů i barev je obdobná jako u laminátů. Oproti nim je možné MDF desky s fólií frézovat, tudíž lze vytvářet nejrůznější tvarové variace.
Další povrchovou úpravou, která může prozářit prostor kuchyně, je matný nebo lesklý lak. Opět skýtá nepřebernou a nevyčerpatelnou škálu barevných variací. Trochu nepraktické se může jevit snadné „ohmatání" lakovaných povrchů. Toto negativum kompenzuje jednoduché čištění.
Určitě není možné z výčtu možných typů povrchů kuchyňských dvířek vyloučit ani dýhu. Kromě běžně používaného buku, olše a třešně stále roste obliba exotických dřevin.
V neposlední řadě nemohou být opomenuta dvířka se skleněnou výplní a kovem. Vyžadují častou, i když jednoduchou údržbu. Hodně vydrží a s časem neztrácejí nic ze svého „lesku", umí takříkajíc stárnout.
Nejlevněji vycházejí dvířka z laminátu, který bývá na hranách zpevněn plastem. Tento materiál je k dostání v mnoha barevných variantách, je velmi odolný a snadno se udržuje.
O stupínek výše na cenovém žebříčku stojí dvířka, jejichž jádro je z MDF desky a na povrch je nalisována fólie. Nabídka vzorů i barev je obdobná jako u laminátů. Oproti nim je možné MDF desky s fólií frézovat, tudíž lze vytvářet nejrůznější tvarové variace.
Další povrchovou úpravou, která může prozářit prostor kuchyně, je matný nebo lesklý lak. Opět skýtá nepřebernou a nevyčerpatelnou škálu barevných variací. Trochu nepraktické se může jevit snadné „ohmatání" lakovaných povrchů. Toto negativum kompenzuje jednoduché čištění.
Určitě není možné z výčtu možných typů povrchů kuchyňských dvířek vyloučit ani dýhu. Kromě běžně používaného buku, olše a třešně stále roste obliba exotických dřevin.
V neposlední řadě nemohou být opomenuta dvířka se skleněnou výplní a kovem. Vyžadují častou, i když jednoduchou údržbu. Hodně vydrží a s časem neztrácejí nic ze svého „lesku", umí takříkajíc stárnout.
Zimní zahrada
Skleněný předpokoj, jak by
šlo také zimní zahradu nazývat, umí
hned několik věcí. Především díky
němu můžete již na počátku jara a
ještě v pozdním podzimu vysedávat
téměř na zahradě a vychutnávat si
přírodu, která vás obklopuje.
Zimní zahrada funguje také jako zdatný izolant. Místnost, která s ní sousedí, pomaleji vychládá, a když svítí sluníčko, získává z rychle vyhřátého skleníku velké množství tepla. Ale pozor, úspory na ztrátách ani tepelné zisky nejsou tak velké, aby zimní zahradu takříkajíc zaplatily. A o ziscích a úsporách lze navíc hovořit pouze v případě, že máte sezónní zimní zahradu. Celoročně obývaný vytápěný skleník s izolačním dvojsklem a hliníkovými nebo plastovými nosníky s přerušeným tepelným mostem vám nepřinese úspory téměř žádné. Teplo, které získáte na jaře a na podzim, hravě protopíte během zimy a navíc pořizovací cena tepelně izolované zimní zahrady je mnohem vyšší než té s jednoduchým zasklením.
Na jaře a na podzim bývá teplota v zimní zahradě při plně odkrytých zasklených plochách většinou velice příjemná, ale problémy nastávají v létě. Pokud byste ponechali v teplém slunném letním dni váš skleník zcela odkrytý, již v jedenáct hodin (samozřejmě dopoledne) byste se v něm ugrilovali. Proto nejsou venkovní látkové, hliníkové nebo jiné žaluzie žádným přepychem, ale naprosto nezbytnou výbavou. Vnitřní clony dokáží teplotu v úplně prosklené místnosti regulovat jen minimálně. Velmi užitečné je také střešní okénko, kterým přebytečné teplo odvedete pryč jako komínem.
Pokud se rozhodnete pro pořízení zimní zahrady, vytvoříte si nový a zajímavý prostor, který se stane oblíbeným místem pro váš odpočinek a relaxaci a vašemu domovu dodá na originalitě.
Zimní zahrada funguje také jako zdatný izolant. Místnost, která s ní sousedí, pomaleji vychládá, a když svítí sluníčko, získává z rychle vyhřátého skleníku velké množství tepla. Ale pozor, úspory na ztrátách ani tepelné zisky nejsou tak velké, aby zimní zahradu takříkajíc zaplatily. A o ziscích a úsporách lze navíc hovořit pouze v případě, že máte sezónní zimní zahradu. Celoročně obývaný vytápěný skleník s izolačním dvojsklem a hliníkovými nebo plastovými nosníky s přerušeným tepelným mostem vám nepřinese úspory téměř žádné. Teplo, které získáte na jaře a na podzim, hravě protopíte během zimy a navíc pořizovací cena tepelně izolované zimní zahrady je mnohem vyšší než té s jednoduchým zasklením.
Na jaře a na podzim bývá teplota v zimní zahradě při plně odkrytých zasklených plochách většinou velice příjemná, ale problémy nastávají v létě. Pokud byste ponechali v teplém slunném letním dni váš skleník zcela odkrytý, již v jedenáct hodin (samozřejmě dopoledne) byste se v něm ugrilovali. Proto nejsou venkovní látkové, hliníkové nebo jiné žaluzie žádným přepychem, ale naprosto nezbytnou výbavou. Vnitřní clony dokáží teplotu v úplně prosklené místnosti regulovat jen minimálně. Velmi užitečné je také střešní okénko, kterým přebytečné teplo odvedete pryč jako komínem.
Pokud se rozhodnete pro pořízení zimní zahrady, vytvoříte si nový a zajímavý prostor, který se stane oblíbeným místem pro váš odpočinek a relaxaci a vašemu domovu dodá na originalitě.
Grilování v kuchyni
Nemáte zahradu, balkon ani terasu a nechcete se grilování vzdát?
Nemusíte. Jen si vyberte, jaký výrobek chcete používat, s některými
se totiž můžete spolu s rodinou či přáteli usadit bez obav i v jídelně či
obýváku.
K mání jsou malé stolní a raclette grily na elektřinu nebo na plynovou láhev. Gril může být rovněž součástí trouby nebo vašeho luxusního sporáku. Výrobci domácích spotřebičů nabízejí grily jako samostatná tělesa určená k zabudování do kuchyňské desky, a také v kombinaci elektrického nebo plynového varného centra s grilem. Grilování pak probíhá klasicky na roštu z litiny, oceli nebo na keramické desce. Jestliže nechcete do grilu investovat větší sumu - ceny výše zmíněných přístrojů se pohybují od ceny od 6000,- Kč - pořiďte si stolní elektrický gril. Na trhu jich je široký výběr, a to jak samostatných grilovacích desek, tak přístrojů opatřených víkem s horní spirálou, v nichž se dá i raclettovat.
A pokud máte málo místa, věřte, že můžete na grilování vyzkoušet i menší kontaktní příklopové grily. Pevné grily jsou výbavou sporáků a multifunkčních trub, kde mohou mít podobu horní spirály, sklokeramického grilu nebo třeba otočné jehly na grilování kuřete a větších kusů masa. Na hořáky plynových sporáků se dají položit oboustranné litinové desky, na nichž lze pohodlně a bezpečně grilovat.
Nelze zapomenout ani na různé typy grilů v mikrovlnných troubách. Špičkové modely bývají vybaveny také pečicím rožněm. Většina elektrických grilů pracuje na stejném principu, liší se ale výkonem, provedením i použitými materiály, a tomu odpovídají také jejich ceny. Ke grilování potřebujete ještě doplňky pro snadnou přípravu pokrmů. Jsou to různé vidličky a obracečky ze dřeva nebo nerez oceli, ale u domácího grilování si vystačíte s dlouhými vidličkami, kleštěmi a běžným vybavením kuchyně.
Než začnete doma grilovat, připravte si vše k ruce, abyste nemuseli od stolu odbíhat. U grilování má být zábava, nespěchejte, povídejte si, připravujte dobroty a relaxujte.
K mání jsou malé stolní a raclette grily na elektřinu nebo na plynovou láhev. Gril může být rovněž součástí trouby nebo vašeho luxusního sporáku. Výrobci domácích spotřebičů nabízejí grily jako samostatná tělesa určená k zabudování do kuchyňské desky, a také v kombinaci elektrického nebo plynového varného centra s grilem. Grilování pak probíhá klasicky na roštu z litiny, oceli nebo na keramické desce. Jestliže nechcete do grilu investovat větší sumu - ceny výše zmíněných přístrojů se pohybují od ceny od 6000,- Kč - pořiďte si stolní elektrický gril. Na trhu jich je široký výběr, a to jak samostatných grilovacích desek, tak přístrojů opatřených víkem s horní spirálou, v nichž se dá i raclettovat.
A pokud máte málo místa, věřte, že můžete na grilování vyzkoušet i menší kontaktní příklopové grily. Pevné grily jsou výbavou sporáků a multifunkčních trub, kde mohou mít podobu horní spirály, sklokeramického grilu nebo třeba otočné jehly na grilování kuřete a větších kusů masa. Na hořáky plynových sporáků se dají položit oboustranné litinové desky, na nichž lze pohodlně a bezpečně grilovat.
Nelze zapomenout ani na různé typy grilů v mikrovlnných troubách. Špičkové modely bývají vybaveny také pečicím rožněm. Většina elektrických grilů pracuje na stejném principu, liší se ale výkonem, provedením i použitými materiály, a tomu odpovídají také jejich ceny. Ke grilování potřebujete ještě doplňky pro snadnou přípravu pokrmů. Jsou to různé vidličky a obracečky ze dřeva nebo nerez oceli, ale u domácího grilování si vystačíte s dlouhými vidličkami, kleštěmi a běžným vybavením kuchyně.
Než začnete doma grilovat, připravte si vše k ruce, abyste nemuseli od stolu odbíhat. U grilování má být zábava, nespěchejte, povídejte si, připravujte dobroty a relaxujte.
Ratan
V poslední době se ratan stal v interiéru rovnoprávným dřevu, kovům či sklu. Lidé zkrátka touží
po tradici a tento přírodní materiál původem z Asie ji dokáže nabídnou
Název ratan, ale též rattan, rotan či rotang, má původ v malajštině a je výrazem pro tyč. Tento přírodní materiál se získává z kořenů palmy Calamus rotan, která roste pouze v určitých oblastech Malajsie, Indonésie, jižní Číny a Filipín. Tyčovina ratanu je po celé délce porostlá drobnými ostny a nechává se sušit na slunci, dokud trny neopadají. Tento surový, nezpracovaný ratan se používá na výrobu zahradního nábytku. Kůra, je-li patřičně upravena, pak nábytek chrání před povětrnostními vlivy jako jakýsi neviditelný deštník. Kůru lze ovšem také mechanicky odstranit, a pak je ratan připraven k výrobě interiérového nábytku. Během ní pochopitelně prochází mnoha dalšími úpra- vami, jako je moření a lakování. Většiny barevných odstínů se dosahuje přelakováním transparentními laky, přičemž struktura materiálu prosvítá. Má-li být vnější struktura naopak překryta, dostanou se ke slovu emaily; tato technologie je běžná při výrobě černého a bílého nábytku.
Ratan je mimořádně pružný, pevný a houževnatý. Dá se ohýbat do nejrůznějších tvarů a takřka libovolně kombinovat s kterýmkoli z dalších materiálů, jako jsou dřevo, sklo nebo kovy. Ratanový nábytek - jak zahradní, tak interiérový - velmi dobře snáší vlhko. Proto je ideální nejen do venkovních prostor, nýbrž i do koupelen, kuchyní nebo třeba na chalupy, které zůstávají i několik měsíců v roce uzavřeny. Nábytek z ratanu je dnes v sortimentu většiny obchodů s nábytkem.
Název ratan, ale též rattan, rotan či rotang, má původ v malajštině a je výrazem pro tyč. Tento přírodní materiál se získává z kořenů palmy Calamus rotan, která roste pouze v určitých oblastech Malajsie, Indonésie, jižní Číny a Filipín. Tyčovina ratanu je po celé délce porostlá drobnými ostny a nechává se sušit na slunci, dokud trny neopadají. Tento surový, nezpracovaný ratan se používá na výrobu zahradního nábytku. Kůra, je-li patřičně upravena, pak nábytek chrání před povětrnostními vlivy jako jakýsi neviditelný deštník. Kůru lze ovšem také mechanicky odstranit, a pak je ratan připraven k výrobě interiérového nábytku. Během ní pochopitelně prochází mnoha dalšími úpra- vami, jako je moření a lakování. Většiny barevných odstínů se dosahuje přelakováním transparentními laky, přičemž struktura materiálu prosvítá. Má-li být vnější struktura naopak překryta, dostanou se ke slovu emaily; tato technologie je běžná při výrobě černého a bílého nábytku.
Ratan je mimořádně pružný, pevný a houževnatý. Dá se ohýbat do nejrůznějších tvarů a takřka libovolně kombinovat s kterýmkoli z dalších materiálů, jako jsou dřevo, sklo nebo kovy. Ratanový nábytek - jak zahradní, tak interiérový - velmi dobře snáší vlhko. Proto je ideální nejen do venkovních prostor, nýbrž i do koupelen, kuchyní nebo třeba na chalupy, které zůstávají i několik měsíců v roce uzavřeny. Nábytek z ratanu je dnes v sortimentu většiny obchodů s nábytkem.
Kvetoucí ovocné stromy
Konečně jsme se dočkali! Tmavé větvoví ovocných stromů se postupně rozsvěcuje bohatstvím nádherných květů. Postupně rozkvétají mandloně a meruňky, hned za nimi třešně a višně a nakonec jabloně a hrušně. Pokud jejich květy nespálí jarní mrazíky, dočkáme se brzy bohaté úrody.
Jestliže máme zahradu u domu, můžeme květy ovocných stromů chránit několika způsoby. Staří sadaři natírali kmeny jabloní, hrušní a dalších stromů vápnem, které odráželo sluneční paprsky a oddálilo květenství na pozdější dobu, kdy už nebezpečí jarních mrazíků pominulo. Zároveň se tím zabránilo vzniku mrazových desek (trhliny a praskliny), které byly výsledkem značných teplotních rozdílů mezi osvětlenou a zastíněnou stranou kmene, zejména v ranních hodinách.
Dobře se osvědčilo postřikování rozkvétajících ovocných stromů vodou z hadice. Namrzající voda dokáže při menších poklesech teploty pod bod mrazu květy ochránit.
Mnozí zahrádkáři schovávají od podzimu různý bylinný odpad, který pak při nástupu jarních mrazíků pod ovocnými stromy spalují. Toto zadýmování však není příliš účinné, jestliže fouká vítr. Nejcitlivější jsou stromy na mrazíky v plném květu.
Jestliže máme zahradu u domu, můžeme květy ovocných stromů chránit několika způsoby. Staří sadaři natírali kmeny jabloní, hrušní a dalších stromů vápnem, které odráželo sluneční paprsky a oddálilo květenství na pozdější dobu, kdy už nebezpečí jarních mrazíků pominulo. Zároveň se tím zabránilo vzniku mrazových desek (trhliny a praskliny), které byly výsledkem značných teplotních rozdílů mezi osvětlenou a zastíněnou stranou kmene, zejména v ranních hodinách.
Dobře se osvědčilo postřikování rozkvétajících ovocných stromů vodou z hadice. Namrzající voda dokáže při menších poklesech teploty pod bod mrazu květy ochránit.
Mnozí zahrádkáři schovávají od podzimu různý bylinný odpad, který pak při nástupu jarních mrazíků pod ovocnými stromy spalují. Toto zadýmování však není příliš účinné, jestliže fouká vítr. Nejcitlivější jsou stromy na mrazíky v plném květu.
Malé kuchyně
Rozměrově „dietní" kuchyňská linka není horkým tématem pouze
pro garsoniéry a byty 1 + 1. Ani
v prostorově bohatších bytech
a domech není nutné, aby kuchyň zabírala půlku hlavní
obytné místnosti.
Před nákupem úsporné linky je nutné dopředu pečlivě uvážit, bez čeho se neobejdete. Za nezbytné vybavení kuchyně lze považovat dřez, pracovní a varnou desku, troubu, chladničku. Za zvážení stojí, zda pořizovat myčku a mikrovlnku. Zde jde už spíše o to, jestli toužíte po větším pohodlí. Kuchyň bude funkční i bez těchto elektrospotřebičů.
Hlavní zásadou úsporně řešené kuchyně je využití i toho nejposlednějšího koutečku ve skříňkách. Ovšem i ten musí být současně dobře dosažitelný. To umožňují kvalitní skříňová kování. Vyjetím celého obsahu skříně máte k dispozici opravdu vše, co jste do ní vložili. Kromě celovýsuvných skříněk je dobré mít místo klasických policových skříní hluboké zásuvky - budete tak mít na dosah všechny věci, ať už jsou uloženy vepředu, anebo vzadu. Nedostatek pracovní plochy vyřešíte výsuvnou skříňkou na kolečkách, kterou po vaření opět zaparkujete pod linku. Malou odkládací plo- chu u dřezu hravě zvětšíte nástěnnými odkapávači - můžete jich mít i víc nad sebou.
V podkroví není snadné najít optimální řešení kuchyňské linky. Rozhoduje o tom řada faktorů, např. rozmístění instalací (především kanalizace), výška nadezdívky, sklon krovu a rozmístění jeho jednotlivých prvků, únosnost stropu. A na to je nutné myslet dřív, než si kuchyňskou linku do podstřeší přivezete. A kam to všechno dát? Šikmá „stěna" krovu nás může připravit o možnost za- věsit horní řadu skříněk. Místo je tedy nutné najít na podlaze, avšak tím se kuchyň může značně „protáhnout". Pokud to je alespoň trochu možné, sestavte skříňky do tvaru písmene „U", jinak se zbytečně naběháte. Aby se daly postavit pod šikminu krovu, měla by být nadezdívka alespoň
90 centimetrů vysoká. Značnou nevýhodou tohoto řešení je ovšem to, že za skříňkami a za nadezdívkou tak vznikne poměrně dost velký nevyužitelný prostor. Proto musíme dobře zvážit, jestli si nemáme do místa, kde krov dosedá k pozednici, raději nechat udělat na míru řadu atypických skříněk a pracovní desku pod střešní šikminu nezatahovat.
V podkrovním prostoru může nastat také situace, že optimální pozice pro lednici ve skladbě linky bude zrovna na místě, kde je šikmina střechy tak nízko, že tam vysokou ledničku s mrazákem nedáte. Pak si musíte pořídit samostatnou nízkou ledničku a mrazák a postavit je vedle sebe.
Plánování malé kuchyňské linky nebo kuchyně v podkroví, je většinou časově náročnější než u klasických prostorů.
Výsledkem je však zcela atypická, originální a hlavně funkční kuchyně, která si nic nezadá s kuchyní běžných rozměrů.
Před nákupem úsporné linky je nutné dopředu pečlivě uvážit, bez čeho se neobejdete. Za nezbytné vybavení kuchyně lze považovat dřez, pracovní a varnou desku, troubu, chladničku. Za zvážení stojí, zda pořizovat myčku a mikrovlnku. Zde jde už spíše o to, jestli toužíte po větším pohodlí. Kuchyň bude funkční i bez těchto elektrospotřebičů.
Hlavní zásadou úsporně řešené kuchyně je využití i toho nejposlednějšího koutečku ve skříňkách. Ovšem i ten musí být současně dobře dosažitelný. To umožňují kvalitní skříňová kování. Vyjetím celého obsahu skříně máte k dispozici opravdu vše, co jste do ní vložili. Kromě celovýsuvných skříněk je dobré mít místo klasických policových skříní hluboké zásuvky - budete tak mít na dosah všechny věci, ať už jsou uloženy vepředu, anebo vzadu. Nedostatek pracovní plochy vyřešíte výsuvnou skříňkou na kolečkách, kterou po vaření opět zaparkujete pod linku. Malou odkládací plo- chu u dřezu hravě zvětšíte nástěnnými odkapávači - můžete jich mít i víc nad sebou.
V podkroví není snadné najít optimální řešení kuchyňské linky. Rozhoduje o tom řada faktorů, např. rozmístění instalací (především kanalizace), výška nadezdívky, sklon krovu a rozmístění jeho jednotlivých prvků, únosnost stropu. A na to je nutné myslet dřív, než si kuchyňskou linku do podstřeší přivezete. A kam to všechno dát? Šikmá „stěna" krovu nás může připravit o možnost za- věsit horní řadu skříněk. Místo je tedy nutné najít na podlaze, avšak tím se kuchyň může značně „protáhnout". Pokud to je alespoň trochu možné, sestavte skříňky do tvaru písmene „U", jinak se zbytečně naběháte. Aby se daly postavit pod šikminu krovu, měla by být nadezdívka alespoň
90 centimetrů vysoká. Značnou nevýhodou tohoto řešení je ovšem to, že za skříňkami a za nadezdívkou tak vznikne poměrně dost velký nevyužitelný prostor. Proto musíme dobře zvážit, jestli si nemáme do místa, kde krov dosedá k pozednici, raději nechat udělat na míru řadu atypických skříněk a pracovní desku pod střešní šikminu nezatahovat.
V podkrovním prostoru může nastat také situace, že optimální pozice pro lednici ve skladbě linky bude zrovna na místě, kde je šikmina střechy tak nízko, že tam vysokou ledničku s mrazákem nedáte. Pak si musíte pořídit samostatnou nízkou ledničku a mrazák a postavit je vedle sebe.
Plánování malé kuchyňské linky nebo kuchyně v podkroví, je většinou časově náročnější než u klasických prostorů.
Výsledkem je však zcela atypická, originální a hlavně funkční kuchyně, která si nic nezadá s kuchyní běžných rozměrů.
Zahrada v dubnu
Započaté jarní práce jsou v plném proudu. V dubnu odstraníme všechny pozůstatky zimní přikrývky, zahradu vyčistíme a pokračujeme ve výsevech započatých v březnu.
Před započetím výsevů vyčistíme misky a truhlíky a propláchneme je horkou vodou. Vyséváme pouze do řádně propařeného substrátu určeného pro výsevy. Pokud jej nekoupíme hotový, můžeme si pomoci směsí písku, kompostu a rašeliny, kterou propaříme na plechu v troubě. Substrát nasypeme do připravených nádob, zavlažíme a počkáme několik hodin, aby se vláha rovnoměrně rozptýlila. Teprve poté vyséváme. Povrch urovnáme pomocí prkénka, trochu přitiskneme, řídce rozhodíme semena, lehce přitiskneme a přes sítko posypeme vrstvičkou zeminy nebo písku, kterou jemně přitlačíme. Zavlažíme pomocí mlžičky a zakryjeme sklem. Za slunečného počasí přistíníme. Jakmile semínka začnou klíčit, nezapomeneme včas přepichovat (pikýrovat) nejsilnější rostliny pomocí tenkého kolíčku.
V posledním týdnu vyséváme červenou řepu a kukuřici. Vyséváme zelí, kapustu, kedlubny na záhon k získání sadby. Sazenice kedluben nesázíme příliš hluboko, aby se bulvy mohly vyvíjet volně nad zemí. Vysazujeme zeleninovou sadbu kromě celeru a rajských jablíček, které můžeme zkusit vysadit do fóliového pytle s propařenou zeminou. Poté stačí vyříznout otvory pro jednotlivé sazenice.
Poprvé vyjednotíme mrkev na vzdálenost 2-3 cm. Jahodník na záhonu očistíme od oschlých a nemocných listů, okopeme a přihnojíme.
Počínaje druhým týdnem je možné sklízet řapíky reveně (POZOR - nesmíme je vyřezávat, ale pouze vylamovat). Později odstraníme také květní stvoly, pokud ovšem tuto rostlinu nepěstujeme jako okrasnou. Pro letní sklizeň můžeme vysít štěrbák kadeřavý do řádků vzdálených od sebe 30 cm.
Po obvodu záhonků můžeme vysévat zelené koření pro okamžitou spotřebu do jednoho týdne po vyklíčení, jako je například řeřicha, kopr, kmín, polníček, kerblík.
U ovocných stromů provedeme poslední postřik před rozpučením. Ve druhé polovině měsíce je nejvhodnější doba pro přeroubování. Stromy okopeme a přihnojíme. Nezapomeneme na pozorování počasí a zakrytí choulostivých rostlin.
Výsadba dřevin: listnáčů, jehličnanů a ostatních stále zelených dřevin a keřů - (Pěnišníky - rododendrony a vřesovce) - sázíme do mírně zastíněných míst. Lze je přesazovat i v době, kdy jsou téměř před květem. Musíme je ovšem přesadit s kořenovým balem a pečlivě zalít.
Nezapomeneme na to, že již můžeme vstupovat na trávník bez obav z poškozen, vyhrabávání a rozhození asi 1 cm kompostu. (Pozor nikdy nehnojíme při velkém suchu a prudkém slunci).
Vyčistíme staré trvalkové záhony a skalky, přesadíme vytrvalé exotické rostliny. Odhrnutí zeminy z růži, nakypření a urovnání záhonů, vyčištění zahradního jezírka, vysazení okrasných travin, po odkvětu cibulnatých a hlíznatých květin, jejich přihnojení organickými hnojivy - to všechno v dubnu nesmíme opomenout.
Před započetím výsevů vyčistíme misky a truhlíky a propláchneme je horkou vodou. Vyséváme pouze do řádně propařeného substrátu určeného pro výsevy. Pokud jej nekoupíme hotový, můžeme si pomoci směsí písku, kompostu a rašeliny, kterou propaříme na plechu v troubě. Substrát nasypeme do připravených nádob, zavlažíme a počkáme několik hodin, aby se vláha rovnoměrně rozptýlila. Teprve poté vyséváme. Povrch urovnáme pomocí prkénka, trochu přitiskneme, řídce rozhodíme semena, lehce přitiskneme a přes sítko posypeme vrstvičkou zeminy nebo písku, kterou jemně přitlačíme. Zavlažíme pomocí mlžičky a zakryjeme sklem. Za slunečného počasí přistíníme. Jakmile semínka začnou klíčit, nezapomeneme včas přepichovat (pikýrovat) nejsilnější rostliny pomocí tenkého kolíčku.
V posledním týdnu vyséváme červenou řepu a kukuřici. Vyséváme zelí, kapustu, kedlubny na záhon k získání sadby. Sazenice kedluben nesázíme příliš hluboko, aby se bulvy mohly vyvíjet volně nad zemí. Vysazujeme zeleninovou sadbu kromě celeru a rajských jablíček, které můžeme zkusit vysadit do fóliového pytle s propařenou zeminou. Poté stačí vyříznout otvory pro jednotlivé sazenice.
Poprvé vyjednotíme mrkev na vzdálenost 2-3 cm. Jahodník na záhonu očistíme od oschlých a nemocných listů, okopeme a přihnojíme.
Počínaje druhým týdnem je možné sklízet řapíky reveně (POZOR - nesmíme je vyřezávat, ale pouze vylamovat). Později odstraníme také květní stvoly, pokud ovšem tuto rostlinu nepěstujeme jako okrasnou. Pro letní sklizeň můžeme vysít štěrbák kadeřavý do řádků vzdálených od sebe 30 cm.
Po obvodu záhonků můžeme vysévat zelené koření pro okamžitou spotřebu do jednoho týdne po vyklíčení, jako je například řeřicha, kopr, kmín, polníček, kerblík.
U ovocných stromů provedeme poslední postřik před rozpučením. Ve druhé polovině měsíce je nejvhodnější doba pro přeroubování. Stromy okopeme a přihnojíme. Nezapomeneme na pozorování počasí a zakrytí choulostivých rostlin.
Výsadba dřevin: listnáčů, jehličnanů a ostatních stále zelených dřevin a keřů - (Pěnišníky - rododendrony a vřesovce) - sázíme do mírně zastíněných míst. Lze je přesazovat i v době, kdy jsou téměř před květem. Musíme je ovšem přesadit s kořenovým balem a pečlivě zalít.
Nezapomeneme na to, že již můžeme vstupovat na trávník bez obav z poškozen, vyhrabávání a rozhození asi 1 cm kompostu. (Pozor nikdy nehnojíme při velkém suchu a prudkém slunci).
Vyčistíme staré trvalkové záhony a skalky, přesadíme vytrvalé exotické rostliny. Odhrnutí zeminy z růži, nakypření a urovnání záhonů, vyčištění zahradního jezírka, vysazení okrasných travin, po odkvětu cibulnatých a hlíznatých květin, jejich přihnojení organickými hnojivy - to všechno v dubnu nesmíme opomenout.
Kuchyně - styly
Při návštěvě showroomů se
setkáme se čtyřmi základními kuchyňskými řadami
- tradiční, moderní klasikou, minimalistickou modernou a country stylem (někdy také pod pojmenováním rustikální styl).
V těchto čtyřech skupinách jsou
pak nabízeny modely různě barevně a materiálově řešené.
U tradičních linek a sestav v country stylu se zpravidla setkáme s profilovanými dvířky, která jsou z nejrůznějších typů dřevin (nebo z jejich imitací). Často jsou tyto řady v jedné, a to bílé barvě. Pracovní deska zpravidla imituje kámen, nebo je z umělého kamene, z imitace dřeva, případně z dřevěného masivu. Prosklení skříněk a profilování polic ctí celkového ducha kuchyňské linky.
Problémem u těchto řad bývá hladké zakomponování současných spotřebičů. Optimální je, když se použijí vestavné typy ledniček a myček, které zmizí za dvířky skříněk. U pečicí trouby, sporáku a případně mikrovlnky je potřeba dátsi větší práci s hledáním co nejvíce neutrálního typu, který v záplavě klasiky nebude působit jako pěst na oko. Vhodné by také bylo, aby tradičně vypadala i vodovodní baterie u dřezu a rovněž dřez by měl být spíše bílý než nerezový. Do klasické kuchyně se více hodí malé domácí spotřebiče v retrostylu. Moderní domácí roboty, toastery, váhy a kávovary raději uklízejte do skříněk a nemějte je trvale na pracovní desce.
Při určování typu kuchyně existují dvě hlavní linie. Tu první lze nazvat klasickou - a ačkoliv to může vypadat jako protimluv, je tomu tak, protože moderna už má svou historii (vždyť trvá již téměř sto let), a tudíž se u ní vyprofiloval název „klasická" linie. Druhý proud reaguje na ty nejaktuálnější trendy. Minimalismus a hightech jsou jeho hlavní inspirace.Těmto kuchyním dominuje nerez, sklo a umělý kámen. Kuchyň v té umírněnější verzi se snadno zařizuje, všechny spotřebiče i kuchyňské pomůcky sem dobře zapadnou a vizuálně z kuchyně netrčí. Minimalistická moderna je ovšem pro mnohé lidi těžko stravitelná - a navíc, pokud má vypadat skutečně dobře, vyžaduje značnou míru pořádkumilovnosti. V tradičních kuchyňských řadách se drobný nepořádek snese, v omezené míře je dokonce žádoucí. Ale musí jít o řízený chaos.
Postavit jídelní stůl do velké místnosti je snadné. Velký boj o centimetry nastává ve chvíli, kdy se místa nedostává. V malých bytech přicházejí pořad stará známá a osvědčená kolečka, posuvná a otoč- ná kování. Tam, kam se zkrátka nevejde velký stůl nastálo, musí se odněkud vysunout, sklopit nebo přijet. Stůl v garsonce nebo v kuchyňském koutu může být v době, kdy není provozu, skrytý pod pracovní deskou nebo sklopený na boku kuchyňské linky či na stěně. Někteří výrobci nabízejí i otočné desky, které jsou v „období klidu" zasunuty pod pracovní deskou linky a v případě potřeby se z ní vytočí ven. Úsporu místa znásobíte také vhodnou volbou židlí. Nejméně prostoru si nárokují skládací a stohovatelné židle. Nutno podotknout, že všechna tato řešení nejsou zrovna ideální pro nějaké velké stolování. Svými možnostmi více navozují kavárenskou atmosféru.
Optimální jídelní stůl má velikost 120 x 80 centimetrů. Každý centimetr navíc zvyšuje komfort všech stolovníků. Abyste mohli kolem něj chodit, měla by být hrana stolní desky 70 centimetrů od stěny (na zasunutou židli se počítá 10 centimetrů, minimální průchod je 60 centimetrů). Výsledná podlahová plocha, která by měla být standardnímu jídelnímu stolu věnována, je 260 x 220 cm. Má-li stůl v hierarchii domácnosti výsadní postavení, věnujte mu samozřejmě (máte-li možnost) místa více.
U tradičních linek a sestav v country stylu se zpravidla setkáme s profilovanými dvířky, která jsou z nejrůznějších typů dřevin (nebo z jejich imitací). Často jsou tyto řady v jedné, a to bílé barvě. Pracovní deska zpravidla imituje kámen, nebo je z umělého kamene, z imitace dřeva, případně z dřevěného masivu. Prosklení skříněk a profilování polic ctí celkového ducha kuchyňské linky.
Problémem u těchto řad bývá hladké zakomponování současných spotřebičů. Optimální je, když se použijí vestavné typy ledniček a myček, které zmizí za dvířky skříněk. U pečicí trouby, sporáku a případně mikrovlnky je potřeba dátsi větší práci s hledáním co nejvíce neutrálního typu, který v záplavě klasiky nebude působit jako pěst na oko. Vhodné by také bylo, aby tradičně vypadala i vodovodní baterie u dřezu a rovněž dřez by měl být spíše bílý než nerezový. Do klasické kuchyně se více hodí malé domácí spotřebiče v retrostylu. Moderní domácí roboty, toastery, váhy a kávovary raději uklízejte do skříněk a nemějte je trvale na pracovní desce.
Při určování typu kuchyně existují dvě hlavní linie. Tu první lze nazvat klasickou - a ačkoliv to může vypadat jako protimluv, je tomu tak, protože moderna už má svou historii (vždyť trvá již téměř sto let), a tudíž se u ní vyprofiloval název „klasická" linie. Druhý proud reaguje na ty nejaktuálnější trendy. Minimalismus a hightech jsou jeho hlavní inspirace.Těmto kuchyním dominuje nerez, sklo a umělý kámen. Kuchyň v té umírněnější verzi se snadno zařizuje, všechny spotřebiče i kuchyňské pomůcky sem dobře zapadnou a vizuálně z kuchyně netrčí. Minimalistická moderna je ovšem pro mnohé lidi těžko stravitelná - a navíc, pokud má vypadat skutečně dobře, vyžaduje značnou míru pořádkumilovnosti. V tradičních kuchyňských řadách se drobný nepořádek snese, v omezené míře je dokonce žádoucí. Ale musí jít o řízený chaos.
Postavit jídelní stůl do velké místnosti je snadné. Velký boj o centimetry nastává ve chvíli, kdy se místa nedostává. V malých bytech přicházejí pořad stará známá a osvědčená kolečka, posuvná a otoč- ná kování. Tam, kam se zkrátka nevejde velký stůl nastálo, musí se odněkud vysunout, sklopit nebo přijet. Stůl v garsonce nebo v kuchyňském koutu může být v době, kdy není provozu, skrytý pod pracovní deskou nebo sklopený na boku kuchyňské linky či na stěně. Někteří výrobci nabízejí i otočné desky, které jsou v „období klidu" zasunuty pod pracovní deskou linky a v případě potřeby se z ní vytočí ven. Úsporu místa znásobíte také vhodnou volbou židlí. Nejméně prostoru si nárokují skládací a stohovatelné židle. Nutno podotknout, že všechna tato řešení nejsou zrovna ideální pro nějaké velké stolování. Svými možnostmi více navozují kavárenskou atmosféru.
Optimální jídelní stůl má velikost 120 x 80 centimetrů. Každý centimetr navíc zvyšuje komfort všech stolovníků. Abyste mohli kolem něj chodit, měla by být hrana stolní desky 70 centimetrů od stěny (na zasunutou židli se počítá 10 centimetrů, minimální průchod je 60 centimetrů). Výsledná podlahová plocha, která by měla být standardnímu jídelnímu stolu věnována, je 260 x 220 cm. Má-li stůl v hierarchii domácnosti výsadní postavení, věnujte mu samozřejmě (máte-li možnost) místa více.
Jak si vybrat bonsaj
O bonsajích se v posledních letech napsala už spousta článků, většinou však nerozlišoval bonsaje na venkovní a pokojové, což je velký rozdíl v možnostech pěstování, využití a nakonec i dlouhověkosti.
Začínající pěstitel by se měl rozhodnout, kterým směrem se pustí, málokdo se může věnovat oběma. Městský člověk bez zahrádky nebo alespoň lodžie či balkonu se většinou věnuje bonsajím pokojovým. Pokud umístí do bytu bonsaje patřící k venkovním, dočká se nejspíše zklamání. Rostlina mu začne skomírat a dříve nebo později zahyne. V opačném případě, pokud se dostanou bonsaje pokojové nedopatřením na zahradu, mohou přes léto docela dobře prospívat, ale s příchodem prvních podzimních mrazíků hynou.
Výhodou pokojových bonsají je ve většině případů jejich téměř celoroční vegetace, větší roční přírůstky a možnost častějšího tvarování. Musíme si uvědomit, že venkovní bonsaje začínají rašit někdy v průběhu dubna až května a růst ukončují během srpna až září. Těšit se z nich můžete jenom půl roku, kdežto pokojové se zelenají po celý rok. Ale taková zasněžená bonsaj v zimní zahradě má také své kouzlo...
Zájem o venkovní bonsaje se zvyšuje. Je to dáno především tím, že lze dosáhnout u těchto stromků velkého stáří. Jako bonsaje můžeme využít i naše domácí dřeviny - dub, buk, habr, břízu a další otužilce. Menší zájem o pokojové bonsaje způsobila zřejmě špatná zkušenost pěstitelů s udržením v bytových podmínkách, a to zejména potíže se zálivkou. Ošetřování rostlin venku je samozřejmě jednodušší, zálivku nám často obstará vydatný déšť či ranní a večerní rosa. Nesmíme však na přírodu moc spoléhat, raději kořenový bal bonsají pravidelně kontrolujeme. Na zimu zapustíme rostliny hlouběji do země, buďto s miskami nebo je z nich opatrně vyklopíme. Někteří pěstitelé ukládají své miláčky do chladných sklepů a občas se přesvědčí, zda nepotřebují trochu zalít.
Na jaře, když pomine nebezpečí silnějších mrazů, putují bonsaje opět na zahradu, balkon či terasu.
Po sestřižení korunky se můžeme těšit na další růst stromku.
Začínající pěstitel by se měl rozhodnout, kterým směrem se pustí, málokdo se může věnovat oběma. Městský člověk bez zahrádky nebo alespoň lodžie či balkonu se většinou věnuje bonsajím pokojovým. Pokud umístí do bytu bonsaje patřící k venkovním, dočká se nejspíše zklamání. Rostlina mu začne skomírat a dříve nebo později zahyne. V opačném případě, pokud se dostanou bonsaje pokojové nedopatřením na zahradu, mohou přes léto docela dobře prospívat, ale s příchodem prvních podzimních mrazíků hynou.
Výhodou pokojových bonsají je ve většině případů jejich téměř celoroční vegetace, větší roční přírůstky a možnost častějšího tvarování. Musíme si uvědomit, že venkovní bonsaje začínají rašit někdy v průběhu dubna až května a růst ukončují během srpna až září. Těšit se z nich můžete jenom půl roku, kdežto pokojové se zelenají po celý rok. Ale taková zasněžená bonsaj v zimní zahradě má také své kouzlo...
Zájem o venkovní bonsaje se zvyšuje. Je to dáno především tím, že lze dosáhnout u těchto stromků velkého stáří. Jako bonsaje můžeme využít i naše domácí dřeviny - dub, buk, habr, břízu a další otužilce. Menší zájem o pokojové bonsaje způsobila zřejmě špatná zkušenost pěstitelů s udržením v bytových podmínkách, a to zejména potíže se zálivkou. Ošetřování rostlin venku je samozřejmě jednodušší, zálivku nám často obstará vydatný déšť či ranní a večerní rosa. Nesmíme však na přírodu moc spoléhat, raději kořenový bal bonsají pravidelně kontrolujeme. Na zimu zapustíme rostliny hlouběji do země, buďto s miskami nebo je z nich opatrně vyklopíme. Někteří pěstitelé ukládají své miláčky do chladných sklepů a občas se přesvědčí, zda nepotřebují trochu zalít.
Na jaře, když pomine nebezpečí silnějších mrazů, putují bonsaje opět na zahradu, balkon či terasu.
Po sestřižení korunky se můžeme těšit na další růst stromku.
Bezpečné schodiště
Přízemní domy s jednou výškovou úrovní jsou ideálem, který se staví v současnosti jen málo - je to příliš prostorově náročné. Proto má dnes i většina stavěných rodinných obydlí více podlaží, o obytných domech nemluvě.
Jednotlivá patra je ovšem třeba spojit - a tak se schodiště stává významnou součástí domu a života v něm. V některých případech však může každodenní několikanásoné překonávání jednotlivých výškových úrovní znamenat slušný sportovní výkon.
Lidé si většinou staví vícepodlažní domy s tím, že v nich budou bydlet i ve stáří. Důležitá je proto rozvaha způsobu využití domu v dalších životních etapách. Právě překovávání výškových rozdílů je jedním z největších problémů starších lidí se sníženou pohyblivostí. Stačí také zlomená noha, těhotenství - a ze schodů se stává největší nepřítel.
Zvláštní kapitolu tvoří schody - a děti. Pro nejmenší bývají schody do určité doby nepřekonatelnou překážkou, pak se stávají důležitým trenažérem při rozvoji motorických schopností. V každém případě schody představují pro všechny uživatele nebezpečí. U malých capartů se proto velmi osvědčují ,,vrátka", u dospělých je nutné dodržet všechna bezpečnostní pravidla. A pozor na šířku schodů. Jsou-li pod 26 nebo nad 32 centimetrů, nejsou dostatečně bezpečné.
Schodiště musí být dostatečně pevné, aby uneslo požadovanou zátěž osob, případně i stěhování těžších kusů nábytku. Vlastní schody - schodišťové stupně - tento požadavek ve většině případů
bezproblémově splňují. Horší to však bývá se zábradlím. To má zajistit bezpečnost na schodištích, bránit pádu a být oporou při výstupu i sestupu. (Strmá či úzká schodiště mají mít průchodnou šířku ramene 50 až 70 centimetrů a zábradlí po obou stranách, abyste se při chůzi mohli opírat oběma rukama). Zábradlí a jeho výplň představují vedle toho prvky, jež se výrazně podílejí na estetickém vyznění schodiště. Právě kvůli němu a touze po originalitě se často objevují schody, jejichž zábradlí přestávají plnit svou základní funkci - bezpečnost. A pokud jsou obyvateli domu navíc malé děti, opatrnost při výběru je na místě. Problém s bezpečím však mohou mít i lidé nemocní (či lehce nebo více podroušení). ,,Otestovat" bezpečnost zábradlí však může kdokoli například při výpadku elektrického proudu.
Otázka, jak mohla některá schodiště projít kolaudačním řízením, nechme stranou. Zajímavější je důvod, proč se někteří stavebníci mnohdy nenápadně, ale zato soustavně vystavují pocitu vzrušení, jež možná zažívali stavební dělníci při stavbě mrakodrapů. Touha po originalitě může být prostě silná.
Schodiště bez zábradlí vypadá třeba v mezonetovém bytě určitě efektně a kolaudační komisi lze uchlácholit tvrzením, že jste jen nestihli montáž zábradlí, ale jde o naprosto zbytečný risk. Dokonce někteří malí psi mívají takový strach z výšek, že nesejdou dolů, a je třeba je snést v náručí.
Vyplatí se vycházet z definice, že ,,schodiště je prostor, který vertikálně spojuje jednotlivá podlaží tak, aby umožnilo pohodlný a bezpečný výstup a sestup osobám do kteréhokoli podlaží".
Jednotlivá patra je ovšem třeba spojit - a tak se schodiště stává významnou součástí domu a života v něm. V některých případech však může každodenní několikanásoné překonávání jednotlivých výškových úrovní znamenat slušný sportovní výkon.
Lidé si většinou staví vícepodlažní domy s tím, že v nich budou bydlet i ve stáří. Důležitá je proto rozvaha způsobu využití domu v dalších životních etapách. Právě překovávání výškových rozdílů je jedním z největších problémů starších lidí se sníženou pohyblivostí. Stačí také zlomená noha, těhotenství - a ze schodů se stává největší nepřítel.
Zvláštní kapitolu tvoří schody - a děti. Pro nejmenší bývají schody do určité doby nepřekonatelnou překážkou, pak se stávají důležitým trenažérem při rozvoji motorických schopností. V každém případě schody představují pro všechny uživatele nebezpečí. U malých capartů se proto velmi osvědčují ,,vrátka", u dospělých je nutné dodržet všechna bezpečnostní pravidla. A pozor na šířku schodů. Jsou-li pod 26 nebo nad 32 centimetrů, nejsou dostatečně bezpečné.
Schodiště musí být dostatečně pevné, aby uneslo požadovanou zátěž osob, případně i stěhování těžších kusů nábytku. Vlastní schody - schodišťové stupně - tento požadavek ve většině případů
bezproblémově splňují. Horší to však bývá se zábradlím. To má zajistit bezpečnost na schodištích, bránit pádu a být oporou při výstupu i sestupu. (Strmá či úzká schodiště mají mít průchodnou šířku ramene 50 až 70 centimetrů a zábradlí po obou stranách, abyste se při chůzi mohli opírat oběma rukama). Zábradlí a jeho výplň představují vedle toho prvky, jež se výrazně podílejí na estetickém vyznění schodiště. Právě kvůli němu a touze po originalitě se často objevují schody, jejichž zábradlí přestávají plnit svou základní funkci - bezpečnost. A pokud jsou obyvateli domu navíc malé děti, opatrnost při výběru je na místě. Problém s bezpečím však mohou mít i lidé nemocní (či lehce nebo více podroušení). ,,Otestovat" bezpečnost zábradlí však může kdokoli například při výpadku elektrického proudu.
Otázka, jak mohla některá schodiště projít kolaudačním řízením, nechme stranou. Zajímavější je důvod, proč se někteří stavebníci mnohdy nenápadně, ale zato soustavně vystavují pocitu vzrušení, jež možná zažívali stavební dělníci při stavbě mrakodrapů. Touha po originalitě může být prostě silná.
Schodiště bez zábradlí vypadá třeba v mezonetovém bytě určitě efektně a kolaudační komisi lze uchlácholit tvrzením, že jste jen nestihli montáž zábradlí, ale jde o naprosto zbytečný risk. Dokonce někteří malí psi mívají takový strach z výšek, že nesejdou dolů, a je třeba je snést v náručí.
Vyplatí se vycházet z definice, že ,,schodiště je prostor, který vertikálně spojuje jednotlivá podlaží tak, aby umožnilo pohodlný a bezpečný výstup a sestup osobám do kteréhokoli podlaží".
Jarní práce na zahradě
Březen - začátek jara, je kritické období pro stále zelené keře a před nedávnem vysazené jehličnany. Za stoupajících teplot ve dne silně odpařují vodu, ale v noci, kdy mrzne, nestačí kořeny její úbytek nahradit. Kromě důkladného zalití rostliny navíc z polední strany stíníme - prknem, podepřenou deskou, pytlovinou.
Prořezáváme okrasné keře kromě těch, které kvetou na jaře. Všechny úpravy seřezáváním musíme ukončit, než začnou rašit pupeny.
Můžeme vysazovat dvouletky - macešky, hledíky, slézové růže, sedmikrásky. Také do jarních okenních truhlíčků vysazujeme pěkné sazenice sedmikrásek, macešek a primulí.
- Trávník může přihnojit buď rozhozením kompostu, nebo plným hnojivem.
- Pokud jsme to neudělali na podzim, vysazujeme v březnu pnoucí a stromkové růže.
- Vyséváme do studeného pařeniště nebo do truhlíčku za oknem letničky s dlouhou vegetační dobou: hvozdíky, ostálku, letní druhy kopretin, slaměnky. Pnoucí letničky, jako je povíjnice nebo vilec (Cobaea), vysévání do malých květináčků a umísťujeme je také do studeného pařeniště.
- Trvalky, které povytáhl mráz, přitiskneme a přihrneme zeminou. Sestřihneme loňské zbytky okrasných travin.
- Začínáme čistit skalku, plít a kypřit záhony trvalek, přihnojovat kompostem. Rozrostlé trvalky můžeme dělit a znovu vysazovat.
- Zkracujeme výhony broskvoní, zmlazujeme koruny ovocných stromů. U stromků 2. -5.rokem provádíme výchovný řez. Nezapomínáme dobře namazat rány štěpařským voskem nebo stromovým balzámem.
- V maliništi vyřežeme zaschlé výhony pokud jsme to nestihli na podzim, ostatní zkrátíme asi na 1 m výšky. Odstřihujeme všechny uschlé části.
- Připravujeme záhony pro výsevy zeleniny. Oblíbená metoda spočívá nikoliv v obracení půdy, ale jen v jejím mělkém prokypření rycími vidlemi a jemném uhrabávání povrchu.
- Ve skleníku nám pěkně poroste ředkvička, salát i rané kedlubny. Zároveň již připravujeme sazeničky skleníkových okurek, paprik a rajčat, které vysázíme po nich.
- Na záhony vyséváme koncem měsíce hrách, mrkev, petržel, cibuli, černý kořen a špenát.
Duben - vysazujeme později rašící opadavé dřeviny, jako je sklaník, dub, vilín, jehličnany i stále zelené dřeviny
- Stříháme živé ploty ze stále zelených a jehličnatých dřevin, můžeme vysazovat živé ploty.
- Seřízneme zaschlé výhony plaménku (Clematisu) až po nově rašící očka. Opravujeme a upravujeme jeho opory, vysazujeme rostliny nebo nízké keříky, které budou stínit jeho kořeny.
- Vyséváme všechny letničky, které nepotřebují předpěstování v pařeništi - měsíček, řeřichu, dvoutvárku, letní cypřišek, slunečnici, iberku, tařici, kalifornský máček.
- Vyhrabáváme trávník, přihnojujeme jej a doséváme vymrzlá místa. Jestliže v příznivém jaru už trávník vzrostl, můžeme jej poprvé posekat.
- Začínáme vysazovat hlízy jiřinek, mečíků, frézií, montbrécií, stejně jako cibule lilií do volné půdy. Rozsazujeme i cibulky sněženek, dříve než se ztratí v trávníku. Ke gladiolům hned při výsadbě zapíchneme oporu. Oddělujeme ty hlízy, které mají alespoň jedno rašící očko. Poraněná místa na hlízách
- Do truhlíčků s rašelinou dáme narašit hlíznaté begonie. Připravujeme si hlízy jiřin, můžeme jež je již dělit. Oddělujeme ty hlízy, které mají alespoň jedno rašící očko. Poraněná místa na hlízách zasypeme prachem z dřevěného uhlí. Také dužnaté kořeny vytrvalých aster dělíme podle rašících oček.
- Vyplejeme a nakypříme záhony podzimního česneku a cibule.
- Z odkvetlých keříků odstraníme laty květů, aby se laty květů, aby se keře nevysilovaly tvorbou semen. Stejně odstraňujeme odkvetlé květy rododendronů.
- Po odkvětu seřízneme keře zlatice (Forsythia), kdoulovce a dalších.
Letní práce na zahradě
Červen - doznívá sláva cibulovin - dokvétající pozdní druhy, zatímco rané už zatahují. Aby se dobře vyvinuly pro příští kvetení, odlamujeme včas jejich semeníky. Na záhony se zataženými cibulovinami, které v tomto roce nepřesazujeme, vysadíme mělce kořenící letničky. Dobýváme drobné cibuloviny, jako například krokusy.
- Sestřihujeme bujně přirůstající živé ploty, odlamujeme zbytky květů u dokvétajících křovin. Keře průběžně zaléváme a přihnojujeme.
- Velkou péči potřebují balkonové květiny v truhlících. Začínají sice pilně růst, ale nesmíme se bát je včas zaštipovat, aby rozkošatěly.
- Vysazujeme ještě poslední mečíky pro pozdní kvetení, vyséváme hrachory.
- Nejvíce práce máme s trávníkem. Pravidelně jej sekáme nepříliš nakrátko, přihnojujeme, vypichujeme vytrvalé plevely. Občas jej provzdušníme prohrabáním.
- Vyséváme dvouletky - macešky, zimní fialky, sedmikrásky, pomněnky. Do podzimu vyrostou silné sazenice.
- Rajčata vysazujeme buď k oporám, nebo vtáčíme do spirálových podpěr. Pěstujeme je na jeden, nejvýše dva stonky, ostatní výhony (zálistky) co nejdříve vyštipujeme, aby se rostlina nevysilovala.
- Zálivku vedeme k rajčatům, zásadně spodem, nejlépe rýhami, které jsme mezi rostlinami vyhloubili při nakopčení.
- Růže se představují v plné kráse. Při řezání květů do vázy dáváme pozor, abychom přílišným řezem keř neoslabovali. Odkvetlé květy odstřihujeme na prvním pětičetným listem, nebo třetím listem pod květem. Nenecháváme vyvíjet šípky.
- Zalamujeme velké listy nad růžicemi květáku, aby se pěkně vybělily a nehořkly.
Červenec - je ve znamení zalévání a přihnojování. Přirozeným a velmi dobrým hnojivem je výluh z kopřiv. Kopřivy, nejraději mladé a měkké, napěchujeme do nádoby a zalijeme vodou. Přikryté necháme kvasit asi tři týdny. Výluh přidáváme do zálivky v poměru 1:10.
- Začínáme sušit rozkvétající květiny do zimních vazeb. Zavěšené květy dolů sušíme ve stínu a mírném průvanu šatery, slaměnky, okrasné bodláky.
- Začíná sklizeň peckovin a drobného ovoce. Dbáme, abychom stromy při sklizni neporanili. Rybízy a angrešty po sklizni okopáváme, přihnojíme a podle potřeby postříkáme proti chorobám.
- Okurky nakládačky vytváří první plody. Sbíráme je každý den, nejpozději obden, třebas jen po pár kouscích protože by jinak omezily další násadu plodů. Do určité míry to platí i o salátových okurkách.
- Podpíráme větve přetížené ovocem, aby se ve větru nezlámaly. Do korun stromů umísťujeme lapače vos, aby hmyz nenakousával plody a neinfikoval je moniliózou.
- Abychom uspíšili zrání prvních rajčat, můžeme otrhat pár dobře vyvinutých plodů a vložit je do sáčku spolu s dozrávajími letními jablky. Etylen, který jablka vydechují, uspíší dozrávání rajčat.
Srpen
- V srpnu sestřihujeme živé ploty z jehličnatých a stále zelených dřevin, jako je třeba buxus.
- Můžeme začít sázet a přesazovat pivoňky. Dbáme, abychom hlízy zbytečně neporanili. Pivoňky jsou velmi citlivé na hloubku zasazení, musí být stejná jako na původním stanovišti. Pokud je zasadíme hlouběji, nekvetou třeba několik let. Můžeme začít vysazovat vzrostlejší dvouletky z jarních výsevů. Topolovky, zvonky, fialy a hvozdíky po zasazení pečlivě zaléváme, ve velkých vedrech stíníme.
- Jahodník po sklizni okopeme, přihnojíme a dbáme, aby nevytvářel zbytečné šlahouny. Osvědčilo se ponechávat na trsu jeden šlahoun, pokud odstraníme všechny, bude se rostlina snažit rychle vytvořit nové. Z narůstajících sazenic si vybereme jednak pro novou výsadbu, jednak do kelímků na dosazení vymrzlých trsů příštím rokem na jaře. Koncem měsíce vysazujeme nové jahodiště.
- Sbíráme plody spadané ze stromů. Pokud jsou shnilé a napadené moniliózu, dáváme je do jámy, zasypeme vápnem a zakopáme.
- Vrcholí sklizeň rajčat, okurek nakládaček i salátových. Ve skleníku nám dozrávají papriky. Práce, kterou nyní věnujme zavařování a nakládání výpěstků ze své zahrádky, se nám v zimě bohatě zúročí.
- Celer potřebuje důkladnou zálivku a hnojení. Kolem bulvy odhrneme trochu zeminu a do vzniklého kroužku zaléváme každý týden hnojivým roztokem.
Co vše bychom měli vědět o mikrovlnné troubě
Mikrovlnná trouba se v našich domácnostech velmi dobře
zabydlela - pro mnohé se stala nepostradatelným pomocníkem
nejen při ohřevu nebo rozmrazování jídel, ale také při vaření. Krátký čas na přípravu
pokrmů, méně špinavého nádobí,
úspora elektrické energie, pohodlí či
více možností při úpravách pokrmů,
to všechno jsou výhody, které ocení
každý moderní člověk.
Pokud mikrovlnku nemáte nebo přemýšlíte o nákupu nového typu, zvažte nejdříve, jak často a k čemu ji budete využívat. Na trhu se setkáte s mikrovlnnými troubami řady velikostí i různých designů, existují například i typy přizpůsobené do rohu kuchyňské linky. Důležitým parametrem je hlavně objem vnitřního prostoru pro úpravu jídel, který se nejčastěji pohybuje v rozmezí od 14 do 36 litrů, i když některé výrobky dosahují až úctyhodných 45 litrů! Konkrétní rozměry se liší podle výrobce a typu přístroje. Samozřejmostí by měl být otočný talíř (čím větší, tím lepší, u některých typů může být výsuvný) a chybět by nemělo ani osvětlení vnitřního prostoru při otevřených dvířkách a časový spínač. Užitečná je rozhodně dětská pojistka a nastavitelný stupeň výkonu. Pokud ten u trouby chybí, může jej částečně nahradit spínač pro rozmrazování.
Modely jsou samostatné, volně stojící a vestavné s možností umístění do skříňky kuchyňské linky. V obou případech je potřebné dostatečné odvětrávání. Proto lze k mikrovlnce dokoupit rámeček, který zajistí, aby měla kolem sebe odvětrávací prostor. Pokud bude stát na polici nebo na kuchyňské lince, má přístup vzduchu dostatečný. Důležité je vybrat si model podle způsobu otvírání dvířek: do strany, nebo výklopným způsobem směrem dolů, kdy dvířka fungují jako praktická podložka pro odkládání talíře.
Princip mikrovlnného vaření spočívá v rozkmitávání molekul vody, tuku a cukru, které do sebe narážejí a třou se o sebe. Tím vzniká teplo, které se vytváří přímo v pokrmu. Při běžném ohřevu potravin je nutno zahřát nejprve nádobu (i vodu). Mikrovlny ohřívají přímo potraviny. Šíření tepla napomáhá rotující talíř, často se však nevyhneme studeným a horkým místům v potravině. To je způsobeno právě nerovnoměrným působením mikrovln. Potraviny se před úpravou musejí v nádobě rovnoměrně rozmístit. Kmitání molekul v upravované potravině nekončí jejím vytažením z mikrovlnné trouby. Molekuly se totiž pohybují a vytvářejí teplo ještě chvíli poté. Proto než se pustíte do konzumace, nechte pokrm ještě několik minut v klidu „odstát“, aby se v něm teplo rovnoměrně rozložilo.
U každého typu se musíte rozhodnout, které z funkcí opravdu využijete, bez kterých se obejdete a které asi nikdy nevyzkoušíte a zbytečně byste je platili. K základním funkcím, pro něž jsou mikrovlnky tak oblíbené, patří ohřívání uvařeného jídla, rychlé rozmrazování a vaření. Pokud si vystačíte s těmito možnostmi a nehodláte mikrovlnnou troubu využívat intenzivněji, postačí vám zcela jistě obyčejná monofunkční mikrovlnka bez grilu s výkonem okolo 700 - 800 W. Jestliže ale chcete vymýšlet větší kuchařská díla, dopřát si křupavou pečeni, zapékat či gratinovat, je dobré pořídit si přístroj s grilem (bifunkční) a výkonem okolo 1000 - 1250 W. V případě, že rádi pečete maso nebo moučníky a zapékáte, pořiďte si variantu trifunkční trouby kombinované s grilem a horkovzdušnou troubou. Svým vybavením a možnostmi se pomalu vyrovnají klasickým troubám a v některých případech je mohou i zcela nahradit. Některé dražší spotřebiče nabízejí kromě základních funkcí také například program zdravé vaření v páře, automatické rozmrazování a pečení podle hmotnosti a typu potravin, šanci uložit si nejpoužívanější postupy do paměti, možnost naprogramování začátku a konce provozu až na 24 hodin dopředu, udržování stálé teploty a podobně. Záleží jen na vás, jestli dané funkce využijete, nebo nikoli.
Jednoduché mikrovlnné trouby mají mechanické ovládání, kde si požadované funkce volíte sami pomocí otočných knoflíků. Dražší přístroje s digitálním ovládáním jsou řízeny mikroprocesorem a programování se volí pomocí tlačítek a displeje. Některé spotřebiče jsou navíc vybaveny automatickými programy, kdy si uživatel vybírá požadovanou funkci (například ohřívání), zadá hmotnost potravin a elektronika si sama určí správný výkon a čas. Zpravidla jsou u těchto typů spotřebičů k dispozici přednastavené programy pro různé druhy jídel, možnost programování průběhu přípravy pokrmů, funkce pro rychlý ohřev, udržování teploty, odložení času začátku přípravy, funkce pro použití speciálního příslušenství a podobně.
Mikrovlnné trouby jsou často vybaveny různými konstrukčními prvky pro efektivnější rozvrstvení mikrovln v ohřívacím prostoru a doplňky pro lepší využití prostoru při ohřívání pokrmů. Dražší modely mají zařízení umožňující použít dva otočné talíře nad sebou nebo příslušenství pro umístění dvou talířů na jeden otočný talíř. Přístroje, které talíř nemají, jsou vybaveny vyjímatelnou deskou, kterou je možné používat i jako podnos. Některé mikrovlnky mají speciální talíř (pánev) pro přípravu pizzy, hranolků nebo koláčů, který se působením mikrovln ve velmi krátké době zahřeje na vysokou teplotu, ideální pro přípravu těchto pokrmů.
U některých mikrovlnných trub může být jako další příslušenství například speciální nádoba pro vaření v páře, výklopný gril pro lepší údržbu či speciální rošty pro grilování v kombinaci s mikrovlnným ohřevem.
Pro vaření v mikrovlnné troubě se používají dostatečně odolné, nekovové, zdravotně nezávadné materiály, jimiž dobře prochází mikrovlnná energie a nezahřívá jej. Vhodné jsou nádoby kulatého a oválného tvaru. Lépe využívají prostor na otočném talíři a dochází u nich k rovnoměrnému ohřevu jídla. Ideálním materiálem je varné sklo (to výborně propouští mikrovlny) a teplotně stálé plastové nádoby, u kterých je od výrobce vyznačeno, že jsou vhodné pro použití v mikrovlnných troubách. Pro ohřev jídla se hodí i stolní keramické a porcelánové nádobí, pokud nemá stříbrné nebo zlaté zdobení, které může indukovat poměrně vysoké elektrické napětí a poškodit jak samotné nádobí, tak i mikrovlnnou troubu. Pro přikrytí potravin lze použít speciální fólie nebo papír, ne však voskovaný (voskované kelímky, talířky a misky), jinak impregnovaný nebo barevný. Nevhodné jsou běžné průsvitné fólie, nádobí dřevěné a kovové, s kovovými částmi nebo ozdobami, neglazovaná keramika, slepované či poškozené nádobí a nádobky z tenkého plastu.
Péče o mikrovlnnou troubu není nijak náročná, důležité je udržovat v čistotě za pomoci neagresivních mycích prostředků její vnitřní prostor. V žádném případě nepoužívejte prostředky obsahující brusné přísady nebo prášek na nádobí. Pro snadnější péči je dobré pořídit si na ohřívaný talíř plastový příklop, který zabraňuje rozstřikování pokrmů a usazování páry na vnitřních stěnách trouby. Ale pozor: příklopy z umělé hmoty se nedají použít při ohřevu horkým vzduchem, při grilování a ani při kombinacích těchto způsobů s ohřevem pomocí mikrovln.
Pokud mikrovlnku nemáte nebo přemýšlíte o nákupu nového typu, zvažte nejdříve, jak často a k čemu ji budete využívat. Na trhu se setkáte s mikrovlnnými troubami řady velikostí i různých designů, existují například i typy přizpůsobené do rohu kuchyňské linky. Důležitým parametrem je hlavně objem vnitřního prostoru pro úpravu jídel, který se nejčastěji pohybuje v rozmezí od 14 do 36 litrů, i když některé výrobky dosahují až úctyhodných 45 litrů! Konkrétní rozměry se liší podle výrobce a typu přístroje. Samozřejmostí by měl být otočný talíř (čím větší, tím lepší, u některých typů může být výsuvný) a chybět by nemělo ani osvětlení vnitřního prostoru při otevřených dvířkách a časový spínač. Užitečná je rozhodně dětská pojistka a nastavitelný stupeň výkonu. Pokud ten u trouby chybí, může jej částečně nahradit spínač pro rozmrazování.
Modely jsou samostatné, volně stojící a vestavné s možností umístění do skříňky kuchyňské linky. V obou případech je potřebné dostatečné odvětrávání. Proto lze k mikrovlnce dokoupit rámeček, který zajistí, aby měla kolem sebe odvětrávací prostor. Pokud bude stát na polici nebo na kuchyňské lince, má přístup vzduchu dostatečný. Důležité je vybrat si model podle způsobu otvírání dvířek: do strany, nebo výklopným způsobem směrem dolů, kdy dvířka fungují jako praktická podložka pro odkládání talíře.
Princip mikrovlnného vaření spočívá v rozkmitávání molekul vody, tuku a cukru, které do sebe narážejí a třou se o sebe. Tím vzniká teplo, které se vytváří přímo v pokrmu. Při běžném ohřevu potravin je nutno zahřát nejprve nádobu (i vodu). Mikrovlny ohřívají přímo potraviny. Šíření tepla napomáhá rotující talíř, často se však nevyhneme studeným a horkým místům v potravině. To je způsobeno právě nerovnoměrným působením mikrovln. Potraviny se před úpravou musejí v nádobě rovnoměrně rozmístit. Kmitání molekul v upravované potravině nekončí jejím vytažením z mikrovlnné trouby. Molekuly se totiž pohybují a vytvářejí teplo ještě chvíli poté. Proto než se pustíte do konzumace, nechte pokrm ještě několik minut v klidu „odstát“, aby se v něm teplo rovnoměrně rozložilo.
U každého typu se musíte rozhodnout, které z funkcí opravdu využijete, bez kterých se obejdete a které asi nikdy nevyzkoušíte a zbytečně byste je platili. K základním funkcím, pro něž jsou mikrovlnky tak oblíbené, patří ohřívání uvařeného jídla, rychlé rozmrazování a vaření. Pokud si vystačíte s těmito možnostmi a nehodláte mikrovlnnou troubu využívat intenzivněji, postačí vám zcela jistě obyčejná monofunkční mikrovlnka bez grilu s výkonem okolo 700 - 800 W. Jestliže ale chcete vymýšlet větší kuchařská díla, dopřát si křupavou pečeni, zapékat či gratinovat, je dobré pořídit si přístroj s grilem (bifunkční) a výkonem okolo 1000 - 1250 W. V případě, že rádi pečete maso nebo moučníky a zapékáte, pořiďte si variantu trifunkční trouby kombinované s grilem a horkovzdušnou troubou. Svým vybavením a možnostmi se pomalu vyrovnají klasickým troubám a v některých případech je mohou i zcela nahradit. Některé dražší spotřebiče nabízejí kromě základních funkcí také například program zdravé vaření v páře, automatické rozmrazování a pečení podle hmotnosti a typu potravin, šanci uložit si nejpoužívanější postupy do paměti, možnost naprogramování začátku a konce provozu až na 24 hodin dopředu, udržování stálé teploty a podobně. Záleží jen na vás, jestli dané funkce využijete, nebo nikoli.
Jednoduché mikrovlnné trouby mají mechanické ovládání, kde si požadované funkce volíte sami pomocí otočných knoflíků. Dražší přístroje s digitálním ovládáním jsou řízeny mikroprocesorem a programování se volí pomocí tlačítek a displeje. Některé spotřebiče jsou navíc vybaveny automatickými programy, kdy si uživatel vybírá požadovanou funkci (například ohřívání), zadá hmotnost potravin a elektronika si sama určí správný výkon a čas. Zpravidla jsou u těchto typů spotřebičů k dispozici přednastavené programy pro různé druhy jídel, možnost programování průběhu přípravy pokrmů, funkce pro rychlý ohřev, udržování teploty, odložení času začátku přípravy, funkce pro použití speciálního příslušenství a podobně.
Mikrovlnné trouby jsou často vybaveny různými konstrukčními prvky pro efektivnější rozvrstvení mikrovln v ohřívacím prostoru a doplňky pro lepší využití prostoru při ohřívání pokrmů. Dražší modely mají zařízení umožňující použít dva otočné talíře nad sebou nebo příslušenství pro umístění dvou talířů na jeden otočný talíř. Přístroje, které talíř nemají, jsou vybaveny vyjímatelnou deskou, kterou je možné používat i jako podnos. Některé mikrovlnky mají speciální talíř (pánev) pro přípravu pizzy, hranolků nebo koláčů, který se působením mikrovln ve velmi krátké době zahřeje na vysokou teplotu, ideální pro přípravu těchto pokrmů.
U některých mikrovlnných trub může být jako další příslušenství například speciální nádoba pro vaření v páře, výklopný gril pro lepší údržbu či speciální rošty pro grilování v kombinaci s mikrovlnným ohřevem.
Pro vaření v mikrovlnné troubě se používají dostatečně odolné, nekovové, zdravotně nezávadné materiály, jimiž dobře prochází mikrovlnná energie a nezahřívá jej. Vhodné jsou nádoby kulatého a oválného tvaru. Lépe využívají prostor na otočném talíři a dochází u nich k rovnoměrnému ohřevu jídla. Ideálním materiálem je varné sklo (to výborně propouští mikrovlny) a teplotně stálé plastové nádoby, u kterých je od výrobce vyznačeno, že jsou vhodné pro použití v mikrovlnných troubách. Pro ohřev jídla se hodí i stolní keramické a porcelánové nádobí, pokud nemá stříbrné nebo zlaté zdobení, které může indukovat poměrně vysoké elektrické napětí a poškodit jak samotné nádobí, tak i mikrovlnnou troubu. Pro přikrytí potravin lze použít speciální fólie nebo papír, ne však voskovaný (voskované kelímky, talířky a misky), jinak impregnovaný nebo barevný. Nevhodné jsou běžné průsvitné fólie, nádobí dřevěné a kovové, s kovovými částmi nebo ozdobami, neglazovaná keramika, slepované či poškozené nádobí a nádobky z tenkého plastu.
Péče o mikrovlnnou troubu není nijak náročná, důležité je udržovat v čistotě za pomoci neagresivních mycích prostředků její vnitřní prostor. V žádném případě nepoužívejte prostředky obsahující brusné přísady nebo prášek na nádobí. Pro snadnější péči je dobré pořídit si na ohřívaný talíř plastový příklop, který zabraňuje rozstřikování pokrmů a usazování páry na vnitřních stěnách trouby. Ale pozor: příklopy z umělé hmoty se nedají použít při ohřevu horkým vzduchem, při grilování a ani při kombinacích těchto způsobů s ohřevem pomocí mikrovln.
Jezírko plné leknínů
Nádhera leknínů láká téměř každého zahrádkáře už odpradávna. Visuté zahrady Semiramidiny ve starém Babylonu zdobily stupňovité nádrže, do nichž přiváděl důmyslný systém šnekovitých zařízení vodu z Eufratu.
V řeckých a římských domech byly vodní nádrže nezbytným doplňkem atria. Do našich časů se dochovaly mistrovské zahrady Číny, Japonska a Koreje, kde je voda rovnocenným architektonickým materiálem vedle kamene a rostlin.
Oddenky leknínů jsou pevně zakotveny v zemině, z níž získávají část živin, zbytek se vytváří pomocí fotosyntézy v listech. Jsou-li listy poškozené, nebo znečistěné, rostlina trpí podvýživou. Také chudá vyčerpaná zem či špatně namíchaný substrát mají na počet květů vliv. Ideální směs zemin pro lekníny je ze 4 dílů drnovky, 2 dílů dokonale zetlelého hovězího hnoje, 1 dílu rašeliny a 1 dílu jílu. To lze ještě obohatit umělými hnojivy.
Hledět si musíme zdravotního stavu rostliny - různé rány v listech nebo požer hmyzu otevírají vstupní bránu infekcím, oddenek poškozený pří dělení může v teplé vodě shnít. Na spodku listu škodí larvy hmyzu - ty však spolehlivě hubí rybky, žáby a čolci. Přemnožené plovoucí rostliny leknínům stíní, v nádobách se substrátem se může uchytit plevel.
Od října do dubna potřebují nádrže s lekníny plné slunce, nic by je nemělo stínit. Proto vysazujeme vyšší vodní i pobřežní rostliny na severní stranu jezírka.
Nejmenším bazénkem pro lekníny je úplně osluněná nádrž s hloubkou vody asi 60-100 cm, o rozloze alespoň 5 m2.
Umělá hnojiva mohou být velice nebezpečná pro vyváženost vodního prostředí - používáme je jen v krajním případě. Dáváme je doprostřed substrátu v poměru 1:100, zabalená v papírku či hadříku, hlouběji pod oddenek.
Máme-li pocit, že lekníny hůře kvetou, vyzvedneme nádobu z vody a do substrátu zapíchneme několik tyčinek speciálního kombinovaného plného hnojiva pro vodní rostliny.
Dělení leknínů provádíme pravidelně jednou za 3 až 5 let, nejlépe na jaře od března do května. Vyjmeme je z nádoby a oddělíme, odřízneme nebo odlomíme nadbytečné růžice tak, aby každý oddenek měl několik kořenů.
Mraznička - spoří čas a peníze
Mít po ruce dostatečnou zásobu zmrazených potravin šetří čas - a v případě, že v mrazničce uchováváte přebytky ze zahrádek nebo výhodně nakoupené potraviny, pak i peníze. Praktičnost mrazniček oceníte i v momentě, kdy přijdete pozdě domů, vytáhnete hotové zmrazené jídlo a za chvíli je večeře na stole. Jen je třeba sledovat dobu, po kterou potraviny skladujete, aby se zdánlivě výhodná koupě neprodražila neúměrně dlouhým skladováním (a tedy spotřebou energie).
Pokud jste při koupi chladničky nezvolili typ s dostatečně velkou mrazničkou a máte doma dost místa, můžete pořídit mrazničku samostatnou. Záleží jen na vás, zda zvolíte zásuvkovou nebo truhlovou.
Zásuvkové mrazničky mají své nesporné výhody. Jednotlivé zásuvky jsou označeny druhem potravin, které zde můžete skladovat, a pokud jsou navíc ještě průsvitné, umožňují okamžitou a jednoduchou orientaci. Velmi praktická je zmrazovací miska, jíž bývají některé přístroje vybaveny. Slouží ke zmrazování drobného ovoce a zeleniny. Námraza by neměla být větší než 5 mm, jinak se provoz neúměrně prodražuje. Odmrazovat je třeba minimálně dvakrát do roka. Pokud zvolíte přístroj s plně automatickým odmrazováním, poradí si mraznička sama i bez vaší pomoci. Odmrazování probíhá v závislosti na stavu vlhkosti několikrát za týden.
Truhlicové nebo-li pultové mrazničky jsou velmi objemné. Na rozdíl od zásuvkových mají nižší cenu i spotřebu energie. Vnitřek je vybaven koši, aby byl lépe přehledný.
Důležitým ukazatelem vhodné mrazničky je její zmrazovací výkon, odolnost při výpadku elektrické energie a teplota, jakou je schopna si udržet. Pozornost věnujte hvězdičkám, kterými je označena. Jedna znamená, že potraviny se budou skladovat při teplotě -6 stupňů Celsia. S každou další hvězdičkou teplota o šest stupňů klesá. Optimální je mraznička tříhvězdičková, skladovat potraviny při teplotě -18 stupňů Celsia.
I při výběru mrazničky se vyplatí alespoň letmý pohled na energetický štítek. Přístroje s nejnižší spotřebou najdete v energetických třídách A a B.
Zmrazovat byste měli pouze kvalitní čerstvé potraviny. Zeleninu je třeba umýt, ryby a drůbež vykuchat. Čím rychleji potraviny zmrazíte, tím méně se změní jejich výživná hodnota a chuť. Zmrazujte raději menší množství a porce. Pokud potravinu jednou rozmrazíte, neměli byste ji znovu zmrazovat. Obaly by měly být dokonale vzduchotěsné, aby si potraviny nepředávaly charakteristický pach, zbytečně neoxidovaly a nevysychaly.
Ergonomie v kuchyni
Na pracovišti je ergonomické vybavení dnes již samozřejmostí, v kuchyni tomu
však bohužel není vždycky. Přitom
již ohnutí zad o 20 stupňů vede
k jednostrannému zatížení meziobratlových plotének. A protože
jsou lidé různě vysocí, nemůže
normovaná standardní kuchyňská linka ergonomickým nárokům pokaždé vyhovovat.
Výšku pracovní plochy musíme přizpůsobit našim individuálním potřebám. Např. pro ženu vysokou 1,6 m je ideální výška pracovní plochy přibližně 90 cm, při 1,70 m už to musí být 100 cm. Proto výrobci kuchyní nabízejí několik různých výšek soklů i různé výšky spodních skříněk.
Výška kuchyňské linky se obvykle řídí podle toho, kdo se v kuchyni zdržuje nejčastěji. Liší se také podle druhu činnosti:
- dřez by měl být kvůli sníženému dnu zhruba o 15 cm výše než ostatní pracovní plocha
- sporák zase níže o 15 cm (v praxi málo obvyklé z hlediska designu kuchyňské linky¨).
Tady se měří k hornímu okraji hrnce tak, aby vás nebolely ruce ani při míchání na zadní plotýnce.
- zabudované elektrické spotřebiče jako myčku nádobí nebo pečicí troubu umístěte do výše očí
- u kombinace chladničky a mrazničky dbejte na to, aby méně často užívaná část byla níže
- často používané náčiní ukládejte tak, abyste je měli v dosahu
- při nákupu vybírejte takové zásuvky, které se dají vysunout celé.
Měňte stále polohu a pracujte chvíli vsedě, chvíli vestoje. Těžké předměty ukládejte do horních skříněk pouze do výšky pod ramen.
Výšku pracovní plochy musíme přizpůsobit našim individuálním potřebám. Např. pro ženu vysokou 1,6 m je ideální výška pracovní plochy přibližně 90 cm, při 1,70 m už to musí být 100 cm. Proto výrobci kuchyní nabízejí několik různých výšek soklů i různé výšky spodních skříněk.
Výška kuchyňské linky se obvykle řídí podle toho, kdo se v kuchyni zdržuje nejčastěji. Liší se také podle druhu činnosti:
- dřez by měl být kvůli sníženému dnu zhruba o 15 cm výše než ostatní pracovní plocha
- sporák zase níže o 15 cm (v praxi málo obvyklé z hlediska designu kuchyňské linky¨).
Tady se měří k hornímu okraji hrnce tak, aby vás nebolely ruce ani při míchání na zadní plotýnce.
- zabudované elektrické spotřebiče jako myčku nádobí nebo pečicí troubu umístěte do výše očí
- u kombinace chladničky a mrazničky dbejte na to, aby méně často užívaná část byla níže
- často používané náčiní ukládejte tak, abyste je měli v dosahu
- při nákupu vybírejte takové zásuvky, které se dají vysunout celé.
Měňte stále polohu a pracujte chvíli vsedě, chvíli vestoje. Těžké předměty ukládejte do horních skříněk pouze do výšky pod ramen.
Jakou krytinu použít na podlahové topení
Teplo od
nohou - teplo na
duši. Podlahové topení nám přináší komfort.
Musíte však vzít v úvahu mnoho věcí. Hřejivá podlaha je snem
nejenom zimomřivější
části populace (tedy žen).
I řada mužů oceňuje příjemné
došlápnutí na vyhřátou podlahu v
koupelně.
Nejlepším vodičem tepla z podlahového topení je keramická i kamenná dlažba a kabřinec. Řadě lidem ovšem představa předlážděného bytu ne zcela vyhovuje. Nutno dodat, že nic takového také není nutné. Podlahové vytápění je možné instalovat i pod dřevěné, laminátové a vinylové podlahy a koberce. Musíte pouze dodržet určité podmínky.
U dřevěných podlah je nezbytné dodržet instrukce výrobce a vybrat pouze takový typ krytiny, který je pro toto vytápění vhodný. Stejně tak nutné je dodržet technologický postup pokládky. Dřevo i podklad musí mít odpovídající vlhkost a lepidlo by mělo být trvale elastické, aby bylo schopné reagovat na objemové změny krytiny. Laminátové podlahy jsou méně choulostivé než dřevěné, ale to by nemělo vést k závěru, že se při pokládce nemáme řídit doporučeními od výrobce.
Podlahové vytápění nevylučuje ani použití koberců jako podlahové krytiny. Tloušťka textilní krytiny by neměla být větší než deset milimetrů a koberce se také doporučují přilepit. Těsnější kontakt s prohřátým podkladem je zárukou lepšího přenosu tepla do místnosti.
Rozmístění topných rohoží nebo kabelů plánujte předem a pamatujte na to, kde bude stát nábytek. Podlahové topení instalované pod nábytkem by bylo neefektivní.
Nejlepším vodičem tepla z podlahového topení je keramická i kamenná dlažba a kabřinec. Řadě lidem ovšem představa předlážděného bytu ne zcela vyhovuje. Nutno dodat, že nic takového také není nutné. Podlahové vytápění je možné instalovat i pod dřevěné, laminátové a vinylové podlahy a koberce. Musíte pouze dodržet určité podmínky.
U dřevěných podlah je nezbytné dodržet instrukce výrobce a vybrat pouze takový typ krytiny, který je pro toto vytápění vhodný. Stejně tak nutné je dodržet technologický postup pokládky. Dřevo i podklad musí mít odpovídající vlhkost a lepidlo by mělo být trvale elastické, aby bylo schopné reagovat na objemové změny krytiny. Laminátové podlahy jsou méně choulostivé než dřevěné, ale to by nemělo vést k závěru, že se při pokládce nemáme řídit doporučeními od výrobce.
Podlahové vytápění nevylučuje ani použití koberců jako podlahové krytiny. Tloušťka textilní krytiny by neměla být větší než deset milimetrů a koberce se také doporučují přilepit. Těsnější kontakt s prohřátým podkladem je zárukou lepšího přenosu tepla do místnosti.
Rozmístění topných rohoží nebo kabelů plánujte předem a pamatujte na to, kde bude stát nábytek. Podlahové topení instalované pod nábytkem by bylo neefektivní.
Podlaha z exotického dřeva v interiéru
Obliba dřevěných podlah stále trvá. Větší počet lidí si ověřil
fakt, že s parketami a vlysy se
díky kvalitním ochranným
voskům, olejům a lakům dá zacházet stejně jako s dlažbou, linoleem nebo PVC. Tedy že je stačí
pravidelně luxovat a vytírat a nemusí se obtížně drátkovat a pastovat. Tím byla odstraněna vcelku
pochopitelná námitka uživatelů
stran náročné údržby.
A s „jídlem" jako by rostla chuť. Jen jsme se nabažili domovských dřevin, začala se zvyšovat poptávka i po exotickém zboží - dřevinách tří světadílů.
Bambus, teak, jatoba a merbau jsou nejužívanějším kvartetem v mnohem širším výčtu k nám dovážených exotických dřevin. Obecně je možné říci, že všechny dřeviny z Afriky, Asie a Jižní Ameriky mají oproti tuzemským vyšší tvrdost a stabilitu, a podléhají tedy menším objemovým změnám. Připočteme-li k těmto kladům ještě nutnost dovozu, logicky nám z toho vyjde i úměrně vyšší pořizovací cena. Jedinečnost exotického dřeva však u vás vytvoří doslova solitérní prvek mezi zařízením vašeho interiéru.
Také zde ale existuje cenově příznivější varianta - takzvané průmyslové mozaiky. Jde o malé pásky z exotických dřevin pospojované nosnou tkaninou. Nižší pořizovací cena je dána tím, že se tyto mozaiky vyrábějí de facto z odpadu.
Pokud jste zahlédli v některém katalogu koupelnu obloženou dřevem, můžete si být jisti, že na
99 % jde o teak. Jako jedné z mála dřevin mu nevadí voda. Proto se také využívá při výrobě lodí. Tyto výborné užitné vlastnosti se samozřejmě nutně odrážejí v ceně.
Pokud se rozhodnete zkrášlit svůj domov dřevěnou podlahou, mějte na paměti, že podlahy musí být před pokládkou správně „vyzrálé", aby nedocházelo u nich k velkým objemovým změnám.
K tomu jsou náchylná především méně kvalitní měkká dřeva. Pamatujte také na to, že pod dřevěnou podlahou musí být zvuková izolace a podlaha nesmí být natvrdo spojena se stropním panelem. Jinak si budou sousedi pod vámi myslet, že se nad nimi prochází stádo slonů.
A s „jídlem" jako by rostla chuť. Jen jsme se nabažili domovských dřevin, začala se zvyšovat poptávka i po exotickém zboží - dřevinách tří světadílů.
Bambus, teak, jatoba a merbau jsou nejužívanějším kvartetem v mnohem širším výčtu k nám dovážených exotických dřevin. Obecně je možné říci, že všechny dřeviny z Afriky, Asie a Jižní Ameriky mají oproti tuzemským vyšší tvrdost a stabilitu, a podléhají tedy menším objemovým změnám. Připočteme-li k těmto kladům ještě nutnost dovozu, logicky nám z toho vyjde i úměrně vyšší pořizovací cena. Jedinečnost exotického dřeva však u vás vytvoří doslova solitérní prvek mezi zařízením vašeho interiéru.
Také zde ale existuje cenově příznivější varianta - takzvané průmyslové mozaiky. Jde o malé pásky z exotických dřevin pospojované nosnou tkaninou. Nižší pořizovací cena je dána tím, že se tyto mozaiky vyrábějí de facto z odpadu.
Pokud jste zahlédli v některém katalogu koupelnu obloženou dřevem, můžete si být jisti, že na
99 % jde o teak. Jako jedné z mála dřevin mu nevadí voda. Proto se také využívá při výrobě lodí. Tyto výborné užitné vlastnosti se samozřejmě nutně odrážejí v ceně.
Pokud se rozhodnete zkrášlit svůj domov dřevěnou podlahou, mějte na paměti, že podlahy musí být před pokládkou správně „vyzrálé", aby nedocházelo u nich k velkým objemovým změnám.
K tomu jsou náchylná především méně kvalitní měkká dřeva. Pamatujte také na to, že pod dřevěnou podlahou musí být zvuková izolace a podlaha nesmí být natvrdo spojena se stropním panelem. Jinak si budou sousedi pod vámi myslet, že se nad nimi prochází stádo slonů.
Jak nakupovat dlažbu
Před nákupem si dlažbu prohlédněte na denním světle a
zkontrolujte i délku záruční doby. Koupě keramické dlažby má
řadu příjemných stránek,
ale také je potřeba k nákupu přistupovat realisticky a s chladnou hlavou. Ukvapit se často znamená pokazit výslednou podobu
a můžete pak získat pocit promarněné investice i ztráty času.
A to určitě nestojí za to.
Dlažbu vybírejte vždy v prodejně a ne z obrázkového katalogu. Není nic klamavějšího než fotografie. Mnohem lepší je, když si vezmete skutečný vzorek do ruky a prohlédnete si ho na denním světle. Provádíte-li srovnání více nabídek, zaměřte se na porovnání termínu dodávek, délky záruční doby (na výrobek i na pokládku) a na reklamační podmínky. Jestli-že si odvážíte dlažbu domů sami, zkontrolujte si jednotnost popisu krabic, v nichž je vaše budoucí podlaha uložena. Může se stát, že ve skladu omylem promíchali různé odstíny dlažeb, a vy si tak ušetříte případnou další cestu a reklamaci. Totéž platí i v případě, že vám dovezou dlažbu domů. Méně pečlivý pracovník vám s klidným srdcem položí různé odstíny, protože se v dobré víře může domnívat, že to byl váš záměr. A bourat čerstvě položenou podlahu není nic příjemného. Nekupujte nikdy dlažbu přesně na velikost místnosti: je třeba mít o deset až patnáct procent více dlaždic, protože musíte počítat s přířezy a opravami. Kdybyste nakoupili na míru, mohl by vám ve finále na část podlahy chybět materiál a nebyli byste první ani poslední, komu se stalo, že dokoupené dlaždice barevně neladily s již položenými.
U bazénů je důležité mít protiskluzovou dlažbu. Pokud si ji položíte i před vanu nebo umývadlo, rozhodně neuděláte chybu.
Důležitým technickým parametrem u dlažby je otěr. V běžné domácnosti vystačíte s otěrem 3 (PEI 3).
Při koupi nepořizujte dlaždice přesně na velikost místnosti. Nešetřete a mějte ještě o 10 až 15 % dlažby více, než je plocha místnosti.
Rozdíl v nabídkách dodavatelských firem může vzniknout různými způsoby. Solidní firmy mají v rozpočtu zaúčtované lepidlo nebo jiný druh spojovacího materiálu a spárovací hmoty.
Dlažbu vybírejte vždy v prodejně a ne z obrázkového katalogu. Není nic klamavějšího než fotografie. Mnohem lepší je, když si vezmete skutečný vzorek do ruky a prohlédnete si ho na denním světle. Provádíte-li srovnání více nabídek, zaměřte se na porovnání termínu dodávek, délky záruční doby (na výrobek i na pokládku) a na reklamační podmínky. Jestli-že si odvážíte dlažbu domů sami, zkontrolujte si jednotnost popisu krabic, v nichž je vaše budoucí podlaha uložena. Může se stát, že ve skladu omylem promíchali různé odstíny dlažeb, a vy si tak ušetříte případnou další cestu a reklamaci. Totéž platí i v případě, že vám dovezou dlažbu domů. Méně pečlivý pracovník vám s klidným srdcem položí různé odstíny, protože se v dobré víře může domnívat, že to byl váš záměr. A bourat čerstvě položenou podlahu není nic příjemného. Nekupujte nikdy dlažbu přesně na velikost místnosti: je třeba mít o deset až patnáct procent více dlaždic, protože musíte počítat s přířezy a opravami. Kdybyste nakoupili na míru, mohl by vám ve finále na část podlahy chybět materiál a nebyli byste první ani poslední, komu se stalo, že dokoupené dlaždice barevně neladily s již položenými.
U bazénů je důležité mít protiskluzovou dlažbu. Pokud si ji položíte i před vanu nebo umývadlo, rozhodně neuděláte chybu.
Důležitým technickým parametrem u dlažby je otěr. V běžné domácnosti vystačíte s otěrem 3 (PEI 3).
Při koupi nepořizujte dlaždice přesně na velikost místnosti. Nešetřete a mějte ještě o 10 až 15 % dlažby více, než je plocha místnosti.
Rozdíl v nabídkách dodavatelských firem může vzniknout různými způsoby. Solidní firmy mají v rozpočtu zaúčtované lepidlo nebo jiný druh spojovacího materiálu a spárovací hmoty.
Corian - luxusní materiál v interiéru
Vypadá jako kámen, ale na dotek je teplý a
příjemný. Corian je originální povrchový materiál.
Byl vynalezen v polovině šedesátých let minulého století a jeho úkolem bylo nahradit přírodní kámen v interiérech. Kameni je podobný svou solidností a stálostí, ale je teplý a příjemný na dotek. Používá se v domácnostech i v komerčních interiérech.
Vyrábí se z přírodních minerálů, ze dvou třetin ho tvoří bauxit (ATH), pojivem je akrylátová pryskyřice (PMMA), která má jednotřetinové zastoupení. Výsledkem je pevná, homogenní a masivní hmota s rovnoměrně rozloženou barvou a texturou v celém průřezu. Dokonalý materiál Corian je možné řezat, frézovat, brousit, lepit podobně jako tvrdé dřevo. Kromě toho se dá také tepelně tvarovat.
Díky vyspělé technologii lepení a broušení nemá výsledná pracovní deska nebo pult žádné spáry. Rovněž zde nezůstávají skvrny od kávy, červeného vína ani ovoce.
Údržba Corianu je snadná, pěkný vzhled si zachovává po celou dobu životnosti. Při běžném užívání stačí omýt vodou a abrazivními prášky. Škrábance a drobné vrypy je možné odstranit prostým přebroušením a přeleštěním, celistvost ani vzhled barevné plochy přitom neutrpí.
V domácnosti se uplatnění hlavně v kuchyni. V komerčních interiérech lze se tento materiál díky tepelnému tvarování využít při výrobě nábytku, svítidel, recepčních pultů...
Široké spektrum možností využití Corianu je podpořeno nabídkou více než 100 barevných odstínů. Finální povrchovou úpravu lze provést od saténového matu až po vysoký lesk.
Byl vynalezen v polovině šedesátých let minulého století a jeho úkolem bylo nahradit přírodní kámen v interiérech. Kameni je podobný svou solidností a stálostí, ale je teplý a příjemný na dotek. Používá se v domácnostech i v komerčních interiérech.
Vyrábí se z přírodních minerálů, ze dvou třetin ho tvoří bauxit (ATH), pojivem je akrylátová pryskyřice (PMMA), která má jednotřetinové zastoupení. Výsledkem je pevná, homogenní a masivní hmota s rovnoměrně rozloženou barvou a texturou v celém průřezu. Dokonalý materiál Corian je možné řezat, frézovat, brousit, lepit podobně jako tvrdé dřevo. Kromě toho se dá také tepelně tvarovat.
Díky vyspělé technologii lepení a broušení nemá výsledná pracovní deska nebo pult žádné spáry. Rovněž zde nezůstávají skvrny od kávy, červeného vína ani ovoce.
Údržba Corianu je snadná, pěkný vzhled si zachovává po celou dobu životnosti. Při běžném užívání stačí omýt vodou a abrazivními prášky. Škrábance a drobné vrypy je možné odstranit prostým přebroušením a přeleštěním, celistvost ani vzhled barevné plochy přitom neutrpí.
V domácnosti se uplatnění hlavně v kuchyni. V komerčních interiérech lze se tento materiál díky tepelnému tvarování využít při výrobě nábytku, svítidel, recepčních pultů...
Široké spektrum možností využití Corianu je podpořeno nabídkou více než 100 barevných odstínů. Finální povrchovou úpravu lze provést od saténového matu až po vysoký lesk.
Grily
U nás je zatím stále nejoblíbenější
grilování na dřevěném uhlí.
Srdcem takového grilu je
ohniště s roštem na přípravu
pokrmu. Grilovat se dá nejen na
speciálních grilech, ale také třeba
v zahradních krbech, kterých je
dnes na trhu velká nabídka a
může si je bez problému koupit i
méně solventní klient, protože je
dost široká i cenová paleta
Jde o krby kovové, nerezové i betonové, které jsou vybaveny polohovacími rovinnými rošty. Při výběru zahradního krbu určeného ke grilování mějte na paměti snadnou obsluhu a manipulaci s potravinami i palivem.Pro přípravu pokrmů by ohniště mělo mít dno asi 80 cm od země. Skvělé je, když je ve stejné výši vybaveno přídavnými pracovními a odkládacími plochami. Grily se vyrábějí v mnoha provedeních a některé z nich mají v horní části lapače kouře umístěnou udírnu na douzení hotových potravin.
I na malém litinovém soudku se dá připravit dobrá bašta. Stojí pár stovek, jeho nevýhodou je, že se rychle znečistí a špatně se udržuje. Jednoduché, ale pro údržbu vhodnější jsou již skládací litinové nebo plechové grily, s nimiž se díky jejich připevněným nohám a štítu proti větru snadněji manipuluje. Takové grily pořídíte v cenách již od pěti set korun.
Grily vyrobené z hluboko tažené nekorodující oceli pokryté vrstvou porcelánového emailu odolávají teplotám nad 600 °C. Tepelná reflexe umožňuje grilovat bez otáčecího roštu. Jídla tu lze připravovat přímým i nepřímým způsobem grilování. Jídlo se připravuje buď nad žhnoucím dřevěným uhlím, tedy přímým grilováním, a pokrm se musí v polovině doby přípravy obrátit, aby se opekl i z druhé strany. Takto se připravují masa plátková a hamburgery. Zatímco metoda nepřímého grilování znamená, že se pokrm nachází mezi zdroji tepla (podobně jako v troubě). Víko odráží horký vzduch a umožňuje jídlo grilovat ze všech stran rovnoměrně. Cirkulaci horkého vzduchu zajišťuje průduchový systém.
Grily Smokey Fun trochu připomínají lokomotivu z dob našich babiček, ale patří k nové generaci zahradních grilů, ručně vyráběných z masivní oceli. Praktická stavba a elegantní design vyhovují novému trendu multifunkčního použití. Můžete na nich grilovat nepřímo i přímo, péct, udit či vařit. Gril je určen pro topení dřevem (což ovlivňuje aroma připravovaných pokrmů), ale dá se v něm topit i dřevěným uhlím. Když do něj vložíte kamennou mastkovou desku, můžete připravovat hamburgery či pokrmy z čínské kuchyně.
Big Green Egg (Velké zelené vejce) je šlágrem v Americe i u nás. Princip pravděpodobně pochází z Číny, kde se podobné venkovní „sporáky" užívají více než tři tisíce let. Američané je zdokonalili díky keramickým materiálům vyvinutým pro kosmický program. Může být vybaven mnoha nástavci, takže při nižších teplotách funguje jako udírna, také peče maso, při vysokých teplotách jako gril, pec na pizzu a chléb. Dají se v něm připravit skvělé ryby, brambory i zelenina.
Pokud nemáte zahradu a chcete grilovat na terase nebo balkoně, kde nemůžete použít dřevěné uhlí, protože byste dýmem obtěžovali sousedy, sáhněte po plynovém nebo elektrickém grilu. Plynový gril pracuje na stejném principu jako modely na dřevěné uhlí. Místo žhavého ohniště však má plotnu (rošt), pod níž se spaluje plyn (propanbutan) přiváděný z láhve. Také si můžete pořídit lávový gril. Tady oheň z plynové láhve rozehřívá vrstvu lávových kamenů (opakovaně použitelných) ty se rozehřejí a vydávají teplo, na němž se pak na roštu připravují vybrané lahůdky.
Jde o krby kovové, nerezové i betonové, které jsou vybaveny polohovacími rovinnými rošty. Při výběru zahradního krbu určeného ke grilování mějte na paměti snadnou obsluhu a manipulaci s potravinami i palivem.Pro přípravu pokrmů by ohniště mělo mít dno asi 80 cm od země. Skvělé je, když je ve stejné výši vybaveno přídavnými pracovními a odkládacími plochami. Grily se vyrábějí v mnoha provedeních a některé z nich mají v horní části lapače kouře umístěnou udírnu na douzení hotových potravin.
I na malém litinovém soudku se dá připravit dobrá bašta. Stojí pár stovek, jeho nevýhodou je, že se rychle znečistí a špatně se udržuje. Jednoduché, ale pro údržbu vhodnější jsou již skládací litinové nebo plechové grily, s nimiž se díky jejich připevněným nohám a štítu proti větru snadněji manipuluje. Takové grily pořídíte v cenách již od pěti set korun.
Grily vyrobené z hluboko tažené nekorodující oceli pokryté vrstvou porcelánového emailu odolávají teplotám nad 600 °C. Tepelná reflexe umožňuje grilovat bez otáčecího roštu. Jídla tu lze připravovat přímým i nepřímým způsobem grilování. Jídlo se připravuje buď nad žhnoucím dřevěným uhlím, tedy přímým grilováním, a pokrm se musí v polovině doby přípravy obrátit, aby se opekl i z druhé strany. Takto se připravují masa plátková a hamburgery. Zatímco metoda nepřímého grilování znamená, že se pokrm nachází mezi zdroji tepla (podobně jako v troubě). Víko odráží horký vzduch a umožňuje jídlo grilovat ze všech stran rovnoměrně. Cirkulaci horkého vzduchu zajišťuje průduchový systém.
Grily Smokey Fun trochu připomínají lokomotivu z dob našich babiček, ale patří k nové generaci zahradních grilů, ručně vyráběných z masivní oceli. Praktická stavba a elegantní design vyhovují novému trendu multifunkčního použití. Můžete na nich grilovat nepřímo i přímo, péct, udit či vařit. Gril je určen pro topení dřevem (což ovlivňuje aroma připravovaných pokrmů), ale dá se v něm topit i dřevěným uhlím. Když do něj vložíte kamennou mastkovou desku, můžete připravovat hamburgery či pokrmy z čínské kuchyně.
Big Green Egg (Velké zelené vejce) je šlágrem v Americe i u nás. Princip pravděpodobně pochází z Číny, kde se podobné venkovní „sporáky" užívají více než tři tisíce let. Američané je zdokonalili díky keramickým materiálům vyvinutým pro kosmický program. Může být vybaven mnoha nástavci, takže při nižších teplotách funguje jako udírna, také peče maso, při vysokých teplotách jako gril, pec na pizzu a chléb. Dají se v něm připravit skvělé ryby, brambory i zelenina.
Pokud nemáte zahradu a chcete grilovat na terase nebo balkoně, kde nemůžete použít dřevěné uhlí, protože byste dýmem obtěžovali sousedy, sáhněte po plynovém nebo elektrickém grilu. Plynový gril pracuje na stejném principu jako modely na dřevěné uhlí. Místo žhavého ohniště však má plotnu (rošt), pod níž se spaluje plyn (propanbutan) přiváděný z láhve. Také si můžete pořídit lávový gril. Tady oheň z plynové láhve rozehřívá vrstvu lávových kamenů (opakovaně použitelných) ty se rozehřejí a vydávají teplo, na němž se pak na roštu připravují vybrané lahůdky.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)